Jedno neúhledné bio

Chtěla jsem napsat to dokonalé, úhledné a profesionální bio - takové jako ty, které vídám u konkurence. Aby to mělo styl, aby to bylo cool, moderní, trendy a strašně designové a podobně. Po mnoha soubojích se svojí chaotickou hlavou a ještě chaotičtějším srdcem jsem to vzdala. I když jsem toužila vypadat distingovaně, luxusně, profesionálně a organizovaně, tolik lhaní najednou by mi asi neprošlo. Takže tak.

​Jmenuji se Iva Tremblay, je mi něco pod čtyřicet a žiji a pendluji mezi Tachovem a Chebem. Západní Čechy, Sudety, samí komunisti a žádné velké bratření, abychom si rozuměli. Máme tu ale krásnou přírodu a do Edeky co by kamenem dohodil. V žilách mi koluje moravská, bulharská, česká a německá krev. Miluju bláznivé lidi a podivná zvířata, ráda cestuju všude možně a stále nacházím nové a nové koníčky, které většinou opouštím po první menší finanční investici a větším nezdaru. Mám psa, dvě kočky a amerického manžela. Umím obstojně vařit a ještě lépe jíst. Nemám takřka žádnou organizaci práce nebo trpělivost a nesčetné návštěvy psychologa mi zatím nepomohly. Duše dítěte je super pro tvoření, hůř se už slučuje s dodržováním termínů pro odevzdání inventury nebo s vůlí nevypít v noci při práci lahev prosecca. 

Veškerá má tvorba vychází z přírody, kterou jsem odmalička milovala.

K lásce a úctě k přírodě mě vedli rodiče, hlavně tatínek, milovník zvířat, nadšený všeuměl, rybář a houbař. Po mamince jsem zase podědila nějaké to estetické cítění; co si pamatuji, vždycky tvořila různé maličkosti a dekorace a později mi oba začali pomáhat i s tvorbou prvních šperků.

Koně, kouzlo podnikání a...

Prakticky celé dětství jsem strávila v prostředí jezdeckého sportu, prozaičtěji kydáním hnoje a padáním z koní. Večery jsem trávila čtením čehokoliv, co mi přišlo pod ruku a příležitostným kreslením. Když jsem se měla rozhodnout, co budu vlastně studovat, neměla jsem tehdy ani ponětí, čím bych se chtěla v budoucnu živit.

Rodiče spolu s mou milovanou babičkou měli malou prodejnu s textilem a jediné, co jsem věděla, bylo, že chci jednou pracovat sama pro sebe jako oni - kolik je okolo toho starostí a práce, to mi šlo tehdy jedním uchem tam a druhým ven. Nerozuměla jsem, proč by obory jako truhlář a kovář měly být něco míň než všemi vychvalovaný gympl, kam se mě učitelky ze základní školy vehementně snažily poslat.

... konečně řemeslo

Už tehdy jsem chápala, že k řemeslnému umění je často třeba komplexnějšího uvažování než ke studiu na gymnáziu a podobných institucích. Byla jsem takový klasický vzorný žáček, říkali. Nevěděli ale, že osm hodin denně jsem trávila ve stáji, úkoly dělala o přestávkách a vlastně jsem se vůbec neuměla učit - jen jsem ráda četla a jednoduše jsem asi nebyla úplně blbá. Zemědělskou školu mi zamítli rodiče, za což jsem jim po letech tvrdé práce s koňmi nakonec vděčná. Rozhodla jsem se pro studium grafiky, stále více jsem ale měla pocit, že chci tvořit rukama a doufala jsem, že se jednou dostanu ke zpracování dřeva nebo kovu.

Po střední škole mě lehkomyslnost zavála do zahraničí, konkrétně do Itálie; země, která je jednou z kolébek a center umění i zlatnického řemesla. Měla to být krátká zkušenost, protáhla se ale na třináct let. Po prvním roce stráveným hlídáním dětí jsem raději začala studovat čínštinu a ruštinu na vysoké škole a přitom pracovat. Způsob výuky mě ale nebavil, Čína i Rusko mi připadaly s nabytými vědomostmi čím dál děsivější a v práci mi za nudu platili, takže jakmile mi byla nabídnuta první slušná pozice, do školy jsem chodit přestala.

Když jsem se začala zabývat marketingem pro jednu velkou nadnárodní společnost, stále častěji jsem snila o tom, jak mi přestanou komandovat sociopatičtí manažeři a já budu svým pánem. Žila jsem tehdy v Miláně a denně jezdila do práce metrem. Na zastávce u Milánského dómu, kde jsem každý den přestupovala, byl vylepený plakát. V metru nebyla wifi, takže všechny detaily o večerním studiu zlatnictví na známé Scuola Orafa Ambrosiana, zlatnické škole, která má mimo Milána pobočku i v Tokiu, jsem brzy znala nazpaměť. Dívala jsem se na ten plakát každý všední den možná dva roky. Přemýšlela jsem, kolik eur to bude stát a jak moc chci vypadnout z kanceláře navždy.

I mistr zlatník se někdy utne

O pár tisíc eur lehčí a o nějaké ty základy zlatnického řemesla bohatší jsem si pořídila zlatnický stůl a začala v osmém patře malého bytu tvořit první stříbrné šperky. O necelý rok později jsem dala ze dne na den výpověď. Jeden večer jsem jako obvykle přišla domů z práce, tehdejší přítel už relaxoval na gauči a já se měla chystat na dalších šest hodin práce nad zakázkami šperků, které se začínaly hromadit. Sedla jsem si ke stolu a přemítala, jak ten večer zvládnu odpovědět na zprávy zákazníků, dokončit několik objednávek a nezbláznit se z toho všeho. Nakonec jsem se rozbrečela a oznámila, že druhý den do práce nejdu a už tam nepůjdu nikdy.

Přítel měl sice trochu obavy, jak budeme z jednoho platu jíst a platit nájem, až objednávky přestanou chodit, přesto mě ale podpořil. Peníze na další pokračování ve studiu nebyly, základy nestačily a já se začala zajímat o bližší vztahy s italskou zlatnickou komunitou, která je narozdíl od té české o něco ochotnější ve sdílení tajů a triků tohoto řemesla, které kvůli ekonomickým změnám v Itálii pomalu mizí. Staří mistři zlatníci jsou ochotni mladším poradit, pomoci, předat své znalosti dál. Nadále udržuji vztahy s mnoha úžasnými mistry svého oboru, kteří se rychle stali výbornými přáteli a rádci.

Mezi mými učiteli byli lidé, kteří se podíleli či podílejí na tvorbě šperků nejvýznamějších italských a světových značek, jako například Bulgari nebo Buccellati. Lidé, kteří nechodí s nosem nahoru a jsou nevyčerpatelným zdrojem inspirace, energie a lásky pro ruční práci a dávné techniky, které by neměly být zapomenuty. A to není jen prázdné klišé, byla by to totiž obrovská škoda a oni to vědí. Doufám, že jednou budu mít i já co předat a budu to dělat nesobecky a s láskou, jak mě učili.

Návrat ke kořenům

Řemesla jako zlatnictví jsou nekonečným studiem, snažím se tedy i nadále vzdělávat v Čechách i v zahraničí, zejména v milované Itálii, která je mi druhým domovem. Jako bych se u mořského pobřeží narodila, přesto...

Na české lesy a kopce ale nedám dopustit a i pro lásku k teritoriu jsem se před několika lety vrátila zpět. Trochu taky proto, abych se mohla zlatnictví věnovat bez toho, aniž bych umřela hlady - italská daňová politika je totiž pro malé živnostníky a firmy skoro likvidační. No a bez babičky to prostě nebyl život, to jistě chápete.

Jak říká právě moje babička, všechno špatné je k něčemu dobré a já už pár let tvořím šperky pro české a slovenské zákazníky. Doufám, že mi přízeň zachováte i v budoucnu a já pro Vás budu moci dál tvořit ne tak úplně obyčejné šperky a dál se vzdělávat v oboru, který je starý jako lidstvo samo, nádherný, tajemný a nesmrtelný.