Že s mým smyslem pro orientaci není něco úplně v pořádku se projevilo poměrně brzy. Byla jsem dvanáctileté děvčátko, když jsme období kolem Silvestra trávili s rodinou v Jizerských horách. A právě na Silvestra naši rozhodli, že nebudeme jenom sedět na zadcích a půjdeme pěkně na procházku z Bedřichova do Janova. Naštvaná na celý svět, že jsem musela vyrazit z tepla horské chaty, kde se tak pěkně lenošilo, táhla jsem se za hlavní skupinkou s nataženou hubou (strejda mi tehdy příhodně říkal "puchejř"). A zatímco ostatní se dobře bavili nad grogem v janovské hospodě, rozhodla jsem se, že vyrazím napřed zpátky. Počasí bylo sice sychravé, ale na prosinec neuvěřitelných patnáct nad nulou, takže jen ve svetru... Těžko říci, kde byl bludný kořen, ale fakt je, že tam byl.

Pochodovala jsem po silnici, začínalo lehce mrholit. Mrholení přešlo do sněžení, začal foukat studený vítr, silnice přestávala být pod tím bílým svinstvem vidět a zima, ta se stávala přímo pekelnou. Ano, pamětníci se teď nejspíš usmívají... Jasně, že to byl ten Silvestr, kdy během 24 hodin teplota spadla o 30 stupňů. K mému štěstí jsem potkala pána, který mě nezabil a nezneužil (tehdy ještě pedofilové dýchali mřížovaný vzduch a amnestie jim ani nám nehrozila), ale naopak mi půjčil bundu a dovedl mě těch několik kilometrů zpátky... Že rodičové svéhlavého spratka nezabili je jen dílem náhody - strýček s tetičkou, kteří byli na dovolené s námi, jim to zakázali.

A protože časem bylo jasné, že situace se nelepší, začala mě máma učit řídit se orientačními body. Říkala, že dobrá je třeba věž kostela a že když ji vidím vpravo, při návratu tam musí být zas. Ty orientační body jsem si zapamatovala, leč máma mě nejspíš málo upozorňovala na jejich trvanlivost. A musím uznat, že to byla chyba, neb orientační body si umím neomylně vybírat jen ty nejhorší...

V polovině devadesátých let jsem jezdila velmi často do švýcarského Bernu a jako řidiče brala každého, komu se na výlet chtělo. Řidičské umění je mi totiž stejně blízké, jako smysl pro orientaci. Věděla jsem, že vjedu do Bernu, pojedu pořád po hlavní a až bude po levé straně cirkus, zahneme po kolejích doprava. Blbce by možná napadlo, že cirkus může odjet, ale asi jsem ještě kategorie za blbcem. A tak jsme takhle zase jednou jeli, já - skvělý a schopný navigátor - jsem čekala, až bude cirkus. Projeli jsme vesele celým Bernem a na výpadovce na Laussane mi došlo, že asi čekám na cirkus marně... Doufat, že najdu cíl bez cirkusu a navíc z druhé strany, by bylo zpozdilé. Leč při přemýšlení, jak nastalou situaci řešit, jsme potkali autobus, který jezdil právě tam, kam jsme mířili. A tak jsme si udělali vyhlídkovou cestu Bernem za autobusem i se zastávkami...

Kousek od Bernu je město Biel, sice relativně malé, ale rozlehlé. A tam jsem si pro změnu vybrala jako orientační body "růžovej barák, pak fialovej barák, potom doprava...". Uznávám, že ani to nebylo nejchytřejší. "Růžovej barák" při jedné z cest stále stál, ale "fialovej" už pak nenásledoval... Taková zrada, jako že by jednou mohl mít jinou fasádu, mě ani nenapadla. Biel je město kruhových objezdů, je jich tam asi milion a všechny vypadají stejně. Nekecám, najeli jsme snad víc kilometrů než na rallye Paříž - Dakar, než jsme se konečně správně trefili.

Takovéhle patálie ovšem nedokáži jen jako spolujezdec, ale i kupříkladu jako cestovatel vlakem. V okamžiku, kdy jsem poprvé pohlédla na trojhoří Jungfrau, Eiger a Mönch, byla jsem beznadějně zamilovaná a ztracená. A protože se o zážitky ráda dělím, vzala jsem tetu Marušku a vyrazily jsme vlakem do Bernu, kde jsme si základnu udělaly u kamarádky Michaely s tím, že pěkně objedeme Thunské a Interlakenské jezero, zajedeme si do Grindelwaldu a budeme chodit s batůžky po horách. Jedete-li do Grindelwaldu, přestupujete v Interlakenu. Naprosto neomylně jsem nastupovala do vlaku na druhou stranu a hádala se s Míšou a Maruškou, že špatným směrem pojedou ony... Maruška mi vesele mávala, Míša za mnou volala, ať jim pošlu pohled z Ženevy. Jen jejich sebejistota mě přinutila zeptat se průvodčího, kam že tenhle vlak míří. Ony by mě fakt bývaly nechaly jet do Ženevy! (Za zaznamenání by stál celý tenhle výlet, ale to někdy příště:-)

Jsem ovšem nepoučitelná - nadále se vrhám po hlavě do lesů, i do těch, kde to neznám, protože koneckonců nejsme v Kanadě, abych bloudila lesem týden než potkám medvěda a stanu se součástí jídelníčku. U nás každý les má někde blízko konec. Jdu-li do lesa ve Vlkově, volám tátovi, aby pro mě autem dojel k Hořesedlům a jdu-li do lesa v Mostku, jede manžel do Brusnice nebo Borovničky... Když jsme se s kamarádkou vydaly lesem na Kuks, obešly jsme půlku Hradeckého kraje...

Leč zjistila jsem, že zdaleka nejsem sama, kdo když vyrazí do Aše, skončí v Brně. Jeli jsme takhle se známým kam jinam, než do Bernu. Přes Rakousko. Když k mému zděšení zabloudil dvakrát, než jsme dojeli do Budějovic, běžela jsem k pumpě pro mapu, což se ukázalo jako čin velmi prozíravý. Z krásného kraje Vorarlberg jsem neměla nic, neb jsem jedním okem sledovala ukazatele a druhým mapu. Při cestě zpátky, znavena zážitky a absencí spánku, se mi podařilo usnout. Probudila jsem se v Brixenu (kam jsme rozhodně nemířili) a řidič se zaujatým výrazem studoval mapu. Jakou já jen měla radost!

A úplně všechno překonaly má sestřenice s tetou, když navigovaly strýčka cestou od německých sousedů. Volaly od Nového Strašecí, že mám vařit kávu. Uvařila jsem tedy čtyři kávy a za tu dobu, dvě hodiny, které jim zabralo dvacet kilometrů k Unhošti, jsem je pěkně postupně všechny vysrkla. I v Praze byli, a ta tedy skutečně při cestě z Nového Strašecí do Unhoště není... A při vystupování z auta mi sdělila sestřenice s očima navrch hlavy, že jí tatínek řekl, že je píp... Při vší úctě k sestřenici se mu ani moc nedivím.

Z toho soudím, že smysl pro orientaci bude záležitost genů a souhlasně přikyvuji sociologické studii pravící, že geny tvoří 90 % naší osobnosti, zbytek je výchova a učení. Jinak bych si musela myslet, že co se orientace týče, jsem úplný debil...