O Památníku Chlupatého Sabotéra

Byl jeden mocný alchemista, jenž vlastnil tu největší laboratoř na světě. Velká byla pět mil a pět pater, plná různorodých, různobarevných a různokonzistenčních lektvarů, jenž si šlo představit. Léky na záděry, voňavé pšouky, pružné malíčky pro případ jejich randění s nohou od stolu během nočních mlsných špacírů, léky na barvy vlasů, očí, dokonce i krve chtěli-li jste hematoložce zamotati hlavu. Vedle takových však i  lektvary moru, virů, explozí a chmur. Voda nekonečného hladu, osvěžující nápoje, jenž žízeň neuhasí. Nad jeho laboratoří se zatahovala mračna tmavá, jelikož lidé nesouhlasili s bídným tajemstvím, jenž jeho skříně chovaly. Nejednou se stalo, že flakon ošklivý do číše nevědomého konzumenta vlit byl a okolí jen nechápavě sledovalo, jak v křečích nebožák otrávený na zem se kácí. Laboratoř byla mnoha pastmi, zámky a čárama obehnána a tím pádem jasné bylo, že někdo zevnitř své jedy špinavým rukám potají prodává.

Jeden večer dohodla se partaj obrněná, že směle učiní přítrž tomuto čutorovi s hlavou lhostejnou lidského života. Dům na kolech s dřevěným beranem uvnitř k bráně se postavil, a jako když kopne tucet koňů, zaklepal. Ihned poplach a horký olej ze střechy stéká. Beran však potažen kůží nepropustnou, žháři odolává a své rohy, jenž pevnosti k zemi skládá, vytrvale do vrat narážejí. Další obrana vládce naskočila a jedovatý plyn skrz škvíry uniká. Dvacet plic se vzduchu, než zfialověl, plní a s řevem se zvíře k unavenému zámku blíží. K zemi vrata, půl tlustého člověka široká, jako hadr letí. Dovnitř však již nikdo nevkročil, neboť plyn, ten plyn dobrý záměr bojovníků zhatil.

Zanedlouho brána opět stojí a alchemista mne si ruce. Otáčí se čelem k řadě nekonečných flašek svých a co to? Jedna z nich na zemi se houpe, ve střepy proměněna. Vzadu další a náhle slyší v dálce skelný skřek, jako okno když se tříští. Jde se podívat za zvukem a vidí, jak na něj mezi regály žluté oči čučí. Uši špičaté, ocas dlouhý a mezi křehkým zbožím svou cestu si boří. Ihned hůlku do rukou si přivolává a jiskrou a výbuchem potvoru nahání. Mizí všelék na chlupy pod nosem, v kousíčky i pojídač virů proměnil se. Náhle stop, už ani krok. Zvíře se kolem nebezpečných čutor plíží a u kráterohloubiče zastavilo se. Z krále se nyní prosivý žebrák stal a kocour jeho pánem. Jeno lehké mávnutí růžovou tlapičkou a kde byla pevnost všemocná, nyní pouze tráva roste. V záplavě střepů a lektvarů divotvorných našli huňatého obětavce, jak po skutečné odvaze začarován tiše spí.

Začarován v talisman, budící v srdcích odvahu. Odvahu být pánem svým i přes lákavoučké nabídky hanebných touh.