Od té velké války, která na čas pohltila celý svět uplynuly sotva tři měsíce. V chalupě pod úpatím hor, které se vzpínaly k oblakům z rozlehlé rovinné pláně se ozýval křik čerstvě narozeného dítěte. Těžké dvoukřidlé dubové dveře se otevřely a z nich vyšel ani ne třicetiletý mladý muž. Zamířil ke kůlně s nářadím, aby již chvíli na to pokračoval přes zahradu skrze dolní branku na mez, která se táhla až dolů k potoku mezi sousedními pozemky. Chvíli se rozhlížel. Hledal příhodné místo. Poté se pustil s pomoci rýče a motyky to práce. Po několika hodinách na mezi zelo šest děr, tak metr v průměru a na půl metru do hloubky. Navečer již po děrách nebylo ani památky. Zato ze země vstříc obloze trčelo šest proutků slivoní. Bude to dobré na kompot, na buchtu a čas od času aj na tu pálenku. Povídal a ve svých upracovaných dlaních něžně pohupoval s novorozencem.

   A jak šel čas z proutku byl prut a z něj pak kmínek, který rok od roku sílil a přibíral na svém šatu. Jednou z jara se objevily první bílé kvítky. V pozdním létu první ovoce. První voňavý pekáč slívové buchty. I když pokušení sníst těch pár plodů, které se urodily tady bylo. Přísná maminka však stála za svým. Chlapec nyní již čtyřletý už nebyl sám. Přibyl k němu bráška a sestřička, která co nevidět oslaví své první narozeniny.

   Několik let na to se drobná polička slila v rozlehlé a nekonečné lány. Na polích se objevily první traktory a sklep ten byl od podlahy ke stropu plný zavařenin a marmelády. Z ampliónu místního rozhlasu se ozývaly budovatelské písně jenž zvaly na bramborové brigády. Zatímco obyvatele vsi budovali socialismus a zemědělci na pole vyjížděli v pětiletém plánu, kosí rodinka žila stavěním hnízda v koruně slívy. Nádherná a vždy působící symbióza přírody a člověka. Na podzim muž vždy koruny jenž byly rok od roku hustší a bohatější prořezal a omladil. Stromy se pak na příští rok vždy odměnily bohatou úrodou.

   Kluci vyrostli v muže, ze sestřičky se stala pohledná dívka. Muž kdysi třicetiletý již pociťoval dotek stáří. Starost o stromy převzalo mládí. Když se však i ono rozuteklo do světa, který se mezitím stačil změnit k nepoznání, nastalo těžké rozhodování.

   A tak dům a s ním i zahrada se sadem změnily majitele. Poznaly slivoně, že již není vše tak jak bylo? Kdo ví. I ony zestárly. Konečky větví začaly sesychat a když byl dobrý rok a úrody byly plné koše, pro věkovité stromy to nebylo dobré. Umírání není jen o lidech. Pak  postupně ne však najednou začaly odcházet z tohoto světa. Dvě z nich stále ještě stojí. Podobny věkovitým starcům. Stále však s náručí slív, jenž přeji si nabídnou k ochutnání.

   Ani jejich sourozenci, kteří ač padlí stále leží vedle sebe v koutě zahrady nepřestali rozdávat radost. Jejich krásné dřevo s plnou kresbou barev se počalo proměňovat v drobné šperky jenž zdobí krásu žen. Mohl onen tehdy třicetiletý muž jenž stromky před léty vysadil vůbec tušit kde až se ony mohou podívat a co z nich může být? Na tuto otázku odpovědi neznám. A ani onen muž nám ji již nepoví.

   Je jaro a ze dveří vychází muž tak hádal bych, vždyť co věku se týče je jedno. Jde do kůlny a do dlaní bere rýč. Pak přes zahradu pokračuje k dolní brance a … .