O tom, proč máme dbát pokynů nadřízeného.

To si tak přijdete do práce a myslíte si, jak ten den pěkně zvládnete. Jak vám půjde práce od ruky, lidé budou milí přinejmenším tak jako jste vy. Jen se nestažte kabonit! Sednete si na kancelářskou židli (pokud jste z kanceláře), chopíte se lopaty (pokud s ní máte co házet), pevně stisknete volant (jste-li obdařeni nadáním ustát nervy na silnicích) nebo se jinak uvelebíte na svém pracovišti a může se začít.

"Kde mám tu zprávu, co jste měl vypracovat?"
"Zase jsi ty dlažební kostky, kurva, vole, položil jinak než jsem ti řekl!"
"Odneste do chlaďáku tuhle šunku, prodejte tu starší."
"Choděra z vaší třídy opět vylepil na dveře ředitelny sprostý obrázek!"
"Přestávka na oběd dnes nebude, potřebuji vás při poradě v Týnci, abyste se vyjádřil k chodu oddělení."

Cítíte frustraci. Snažíte se a ono ne a ne slyšet vlídného slova. Samé povinnosti, žádná zábava. Už to není jako ve škole, kdy jste měli přestávky na poklábosení se spolužákem, hry a možná i skotačiny. A všude bylo plno smíchu a zábavy.

Hrajeme si od malička do dospělosti. Snad ale znáte starší lidi, kteří si nemají proč hrát a opravdu zmoudřeli. Byť mají svoje celoživotní bolesti, dokáží se i přes ně usmívat na svět a rozdávat radost. To, proč si my v produktivním věku neustále ubližujeme je možná dáno tím, že jsme sami ublížení a potřebujeme se bránit, aby naše bolest nebyla větší. Proto ten neustálý koloběh. V práci potom respektujeme hierarchii, kterou nás naučili ctít naši rodiče a stres, který prožíváme, ventilujeme doma u těch nejbližších. Ti mají "svých starostí dost" a když míra únosnosti přesáhne určitou hranici, dochází ke stresu i doma.

Proč dbát pokynů nadřízeného? Možná proto, že je to nadřízený. Možná proto, že kdybychom neposlechli a řekli "ne", přišli bychom o práci. Možná proto, že dosud nevíme, jak ono "ne" říci tak, aby nevyznělo jako "neuposlechnutí rozkazu". A možná máme problém s vlastním rodičem v sobě, se kterým se prostřednictvím samostatného života neustále hádáme a přeme o vlastní SVOBODU.