Často se nás lidičky ptají, čím to je že tvorba, kterou vidíte je hodně různorodá.
Pokusím se přiblížit trochu onu cestu, která nás dovedla k oné pestrosti.

Byla to cesta docela klikatá a někdy jsme šli po ní docela otrhaní,
když se ale dívám dozadu uvědomuji si, že ty nejkrásnější okamžiky nebyly ty nejlehčí,
ale ty, kdy po bouři vysvitl paprsek naděje a taky ty chvíle docela nejprostší.

Na počátku vám ale pustím písničku.
Není obyčejná.
Je v ní ukryto kousek našeho nitra.

Vřes na křížovických stráních, rozkvetlé trnky plné bzukotu v úbočí,
tiché soumraky a kapky deště na přístřešku křižovického amfiteátru.

Je to kousek dokumentovaných pořadů, které v Křížovicích natáčeli Ulrychovi v době, kdy jsme se poznali,
přijde  mi, že vystihli podstatu  ...

image

H. Ulrychová - Eržika


Když se člověk narodí a do kolébky mu nakukuje kůň, místo ukolébavky poslouchá hlas motorové pily
a ťukání dlát a místo peřinek má ovčí houni, je jeho předurčení tak nějak dosti dané.
Horší je, když  jen o kousíček  povyroste, místo aby na lukách pásl krávy jak je zvyklý a dělal to,
co má rád, ocitne se hodně nedobrovolně ve víru velkoměsta a milovaný domov a otce má jen "na příděl" každou druhou neděli.
Jeho hledání sebe sama pak není nic lehkého. 
Tak se to všechno nějak zamotalo,  a naši existenci provází samé hledání "ztraceného ráje".
Všude kde jsme, stýskáme, nevím proč, ale když zavřu oči, jsem tam, slyším špačka na hrušni
a vidím všude plátky okvětních lístků po májové bouři.
Tlupa srnčí se poklidně pase nedaleko a pavoučí vlákna se mi zachytila ve vlasech...

Kůň stál i jako dobrá sudička dohlížejíc nad seznámení se nás dvou.
Když jsme byli malí cvrčci, bydleli jsme od sebe jen pár km, dokonce nějakou dobu chodili do stejné  školy,
ale nikdy jsme se nepotkali, což asi tak mělo být.
Osud chtěl, že jsme se sešli až o mnoho let poté a náhoda chtěla,
že naše setkání zase bylo o koňských hřívách, začala jsem chodit za koníky do nedaleké vesničky a starala se o  Bárušku, která patřila Macháčkům. Potkali jsme se a to první léto bylo celé o koních.
A nejdobrodružnějších výpravách s nimi. Prožili jsme  překrásné chvíle na výletech koňmo vysočinou
a snili o lepším světě plném lásky a porozumění. Ale zpátky k příběhu.

Když má člověk toho tolik ke sdělení a od každého nadání kousíček ... tak nejdřív přišlo období:
kam patřím? a s ním pokus o zapadnutí mezi učně na stolařském učilišti. No to bylo lekcí - někdy i odvahy to mezi nimi ustát.   Do toho Starlet a tanec a hudba jako lék.

Nějak to není ono, dostanu se? Přihláška na SŠUŘ a vyšlo to! Střední škola uměleckých řemesel - obor hračka a neskutečné zážitky s profesorem Pantůčkem a o to větší sepjetí s podobně "postiženými" spolužáky v kruhu ... Pantůček byl ... no, jak to jen říci, velmi svérázný a já bych řekla podivín, obohatil existenci přinejmenším o velkou úlevu, že se to zvládlo a nedozírně historek, když se spolužáci sejdou na nějaké akci, vernisáži nebo pokecu.  "Macháček! Z tebe nikdy nic nebude!"

No a co dál? Nevím které rozhodování bylo těžší, jestli vyjít vstříc představám druhých
nebo se vydat svou cestou a ... tak nějak se přihodila ještě Vyšší odborná škola restaurátorská, Praha - Žižkov.
Hledali jsme tenkrát několik týdnů pronájem a tehdy nás poprvé napadlo napsat si na lísteček co bychom chtěli. Napsali jsme RD se zahradou, 20min. cesty daleko a zajímavého majitele, co nám to pronajme, s kterým budem mít společnou notu. Po několika týdnech v tel. budce se ozval a když nás pozval na schůzku do budovy českého rozhlasu, vsadili jsme se, jak bude vypadat a já jsem vyhrála na celé čáře, když jsem typla podle hlasu, že bude vysoký, štíhlý a bude mít kabát a klobouk! Poprvé jsme si tehdy začali uvědomovat nenáhody, které nás začaly provázet dál. Pán byl emigrant, který kdysi dávno utekl v autě s paní Přenosilovou a toulal se světem s černým divadlem. Po mnoha letech se vrátil a koupil za Prahou domek, který nám s velkými obavami, že to nezvládnem, pronajal. Bál se, že nezvládnem zimu a údržbu. Nakonec jsme se spřátelili a on vždycky v neděli přijel a přivezl banoše a vínko, sedl si na zápraží a vyprávěl. Od té doby miluji písničku, "Loudá se půlměsíc", kterou napsal mimo další a na Prahu mám vzpomínku hezkou a milou, protože kdekoli jsme řekli, že jsme z Moravy, dali nám při hledání pracovních nabídek vždycky přednost před ostatními.

No a pak ... tak se ukaž, co zůstalo, co zbylo?

Úplný začátek po školách nebyl lehký a jakýmsi závanem osudu v něm hráli roli taky krávy. Nepřeslechly jste se, když jsme spolu začali bydlet v malém domečku na bítešsku, začínali jsme brigádou v místním družstvu. Přišli jsme o iluze, co se týče hospodaření a zacházení se zvířaty v takovémhle odvětví a získali o to větší touhu:  to za 1. změnit a za 2. dělat to, co člověka naplní  a obohatí snad i druhé. Nevím proč, ale vydrželi jsme při té práci několik dlouhých měsíců, vstávání ve 3.v noci a oblékání si zmrzlých rour - to byly kalhoty, které se museli nechávat venku na mrazu, jinak by člověk padl za vlast ještě dřív, než by si je oblékl, nás otužilo a jakýmsi zvláštním způsobem obohatilo. Pamatuji se, že první zakázka byla velká obývací stěna do pokoje dcery malíře, který byl kamarád Macháčkovi rodiny a chtěl pro ni netypický dárek. Z. na to kývl a práce trvala několik měsíců a byla velkou výzvou, dělalo se z lipových fošen se sochařskými prvky na míru na její přání. Při té práci měl člověk na to, aby přemýšlel hodně dlouho. Na dlouhou dobu to byla první a poslední pomoc ze strany jeho otce. Museli jsme jít svou cestou. Museli jsme se osamostatnit a odloučit od něj z mnoha důvodů a mnohé byly velmi bolavé. Moc jsme si přáli to dokázat a i když jsme byli v té době takřka na ulici a neměli prostředků, strojů, nářadí a všeho, co bylo k práci potřeba, rozhodli jsme se uskutečnit a naplnit to  volání tvořivého ducha. Někdy mi to přišlo jak v pohádce, tedy ne ve smyslu procházky růžovou zahradou", ale jak se tak odvíjel náš příběh, potkali jsme několik bytůstek, které nám již tehdy pohádkové připadali. Jako by nám je někdo "nastrčil" do cesty a my si to i v té tehdejší celkové nevědomosti uvědomovali.

Potřeba vyjádření se byla nejsilnější a tak vznikají nejprve drobnosti, pak větší sochy a nakonec obrazy, občas kombinované s výrobou netradičního nábytku a vybavení, hraček a nakonec i malování na sochy, kde se to všechno tak nějak propojilo a potkalo s tím dosavatním hledáním, nalézáním, ztrácením a ... na vernisážích konečně přišla na řadu i hudba a občas verš, takže to máme tak nějak všechno pohromadě a dalo by se říci, neunikl předurčení, ale nechal ho v sobě dozrávat a růst, že ono si jde svou cestou pořád dál a nedá jinak, než abychom ho následovali, snad za šťastnou hvěz*dou ... Mací

 

imageimage imageimage

image

image

image

image

P.S  Protože v posledních letech se Z.  zaměřoval hodně na výrobu abstraktních soch a obrazů,
cítila jsem velkou potřebu nějak do tvorby zakomponovat i výrobu menších praktických věcí do bytu a interiérových doplňků. Jako Kozoroh  miluju praktické věci ve spojení s přírodou a jejími tvary,
nějak tak ve smyslu příroda do bytu a my ven. Trochu  mu do toho tedy přicmrndávám a tak od léta 2012, kdy jsme začali  prezentovat tvorbu i touto cestou, vzniklo plno zajímavých kousků a co víc, začalo ho to i  bavit a konečně se taky vrací k létům studií a původnímu oboru hraček, což se k mé radosti projevuje v barevnosti i tvarech.

Křížovické vzpomínání nás neustale provází, na každém kroku.

Jako bychom tam něco zapoměli, že se pořád vracíme, nebo aspoň ve vzpomínkách jsme s nimi ...

Ještě trochu o dědečkovi k nakouknutí, vždyť pořád čerpáme z těch kořenů našich předků.


image

Kdysi před lety ... Ulrychovi