Znáte tibetskou kefírovou houbu? Že ne? To jsou takové malé bílé žmolky, které vypadají jako rozdrobený květák. Tyhle žmolky se nasypou do mléka, nejlíp přímo od kravičky, pak se nechají i s tím mlékem někde, kde je jim pěkně teplo, a za pár dní z toho máte parádní kefír.

Ovšem taková houba, to není jen tak. Houba je domácí zvířátko. Je tichá a nenáročná - jednou za dva, tři dny ji vykoupete a nakrmíte a ona se v mezičase způsobně vznáší v láhvi s mlékem a nenápadně pozoruje okolní dění. A kuje pikle.

Už jedenáct dní sedím od rána do večera u počítače a pracuju - otlačený zadek, rozcuchané vlasy, krhavý zrak... Moje houba na to už jedenáct dní sledovala ze své láhve s rostoucím znepokojením. A pak se rozhodla, že se mi odvděčí za mou starostlivou péči.

Bylo to někdy kolem druhé ráno. Zrovna jsem si řekla, že už bylo práce dost a je čas vykoupat houbu, nacpat si bříško kefírem a jít spát. Láhev byla, pravda, už od pohledu pěkně natlakovaná. Jachá, říkala jsem si, to já znám - otevřu ji rovnou nad hrncem a všecko to vyteče rovnou do něj. Stála jsem v kuchyni s lahví v ruce a opatrně povolovala víčko. Napěněné mléko splašeně prchalo ven. A já jsem povolovala a povolovala.

Prásk! Víčko vystřelilo až někam ke stropu a s ním i gejzír kefíru s kousky houby. To se mé hodné a starostlivé domácí zvířátko rozhodlo, že potřebuju trochu pohybu. A běhání s houbičkou po kuchyni, spojené s noční akrobacií na kuchyňské lince, je přece pohyb jedna báseň, o tom žádná. Navíc pohled do zrcadla s kefírem na čele je velice zábavný a smích přece prodlužuje život... A kdyby ne, docela určitě ho dělá veselejším.

________________

PS: Kdybyste si chtěli taky užít legraci s houbou a ještě z toho mít spoustu kefíru plného hodných laktobacilů a jste z Brna, Zlína nebo Prostějova, ozvěte se - mojí houbě už je v litru mléka docela těsno, takže jí nějakou část můžu darovat do dobrých rukou. Takové věrné a užitečné zvíře je přece škoda vyhazovat.