Utíkám labyrintem podél zdí. Již nevím, jak jsem se do této šlamastiky dostal, asi jsem po cestě nějak zle zahnul a ze zvědavosti po přečtení textů jednoho starouše, co měl na sobě pouze župan a žvatlal něco o utrpení a osvícení lidstva, jsem šel prozkoumat místní bludiště, o kterém mluvil. Jakmile jsem prošel za jistou hranici, zdi se zavřely a cesta zpět byla ta tam. Někde zde mám společníka. Slyším jeho dupot, do stěn naráží dunivé rány. Kde je? To nevím. Nebe ztratilo svou barvu a černé roucho si obléklo. Černota bez hvězd, jen rudé slunce na cestu mi výsměch posílá. Hmatám po skrytých páčkách a pečlivě naslouchám, abych na spolubludiče nenarazil. Najednou se ocitám na dlouhé rovné stezce a vidím zeď před sebou. Ohlédnu se a tam on, zahalen tmavou mlhou. Nevidím ho moc dobře, ale vím jedno, že pár oči si ke mě cestu razí, písek do vzduchu zvedá. Na konci u zdi kámen, jenž ve slepé naději do ruky beru a vím, že zrůda na metr vzdálená hlasitě dupla. Bílá záře mé oči zavírá.

S rukou přes zrak se kolem rozkoukávám. Pole, kopce, prašné cesty kde vozka s krávou se prochází. Nad hlavou slunce, které na hlavě oblak paruku dělá. Vítr sklání obilné pole, na kterém stojím a dávám se obezřetně do pohybu. V dálce hory, poseté stromy a kolem ucha proletěla včela, na záhon si sedá. Zanechávám na poli stopy polámaných stonků a vstupuju na cestu. Míjím čtveřici vesničanek, povídajících si, v jakém zapadákově to žijí, ale spokojenost z nich jenom čiší. Přes most ubitý z polen procházím, ve vodě pod ním ryby v protiproudu plující.

Na kámen vzpomínaje, do ruky ho beru, že si ho prohlédnu. Na vteřinu, jako blesk opět obloha temná a slunce rudé. Temná mlha jako střela, se náhle zjevila a směrem ke mně vylétla. Lek ohromný, až tělo sebou trhlo. Avšak jak náhle se vše zjevilo, tak náhle zas na prašné cestě venkova stojím, bzukot hmyzu s větrem jsou mi muzikou.

Byť možná nový majitel kamene, složitým labyrintem jako byl tento, neprojde, jistě ho provede jiným, sám sobě na míru ušitým.