Asi je to tím covidem, je mně smutno po lidech, v dřívějších dobách, když ještě bylo scházení lidí běžné, jsem měla ve zvyku vyprávět příběhy ze svého života a ze života svých předků.

Potřebuju vyprávět. Budu vyprávět Vám.

Je to už dávno, co se mi narodilo moje druhé dítě, syn. Pár dnů po porodu začaly problémy, bolesti, strašně otelká dolní končetina a v to ráno, přinášející nesnesitelnou  bolest,  jsme se vydali s mužem do nemocnice. Byl Štedrý den... S námi čtyřletá holčička a novorozenec.

Ve spádové nemocnici se nade mnou skláněli dva doktůrci asi v mém věku (to víte službu na Vánoce dostávají nováčci...) : "Jó, mladá paní, tak to vypadá, že o tu nohu přijete, co s váma, tady to nevyřešíme. Objednáme sanitku a jeďte do Svaté Anny..."Tak jsme jeli. Já jsem pořád brečela.

U Svaté Anny jsem zůstala na II.chirurgii, na Vánoce, nikde nikdo.... se mnou na pokoji paní, která stále spala a já jsem stále brečela.

Paní byla po operaci. Na Štěpána odpoledne přišli její děti a manžel. Den předtím přišel muž sám. Dnes seděl u lůžka, rudé oči od slz.  Sotva dospělá dívka a dospívající chlapec stáli u postele a loučili se, neplakali slzami, tiše stáli a jejich duše plakaly, jejich postavy plakaly, loučení navždy.

V ordinaci jim řekli , že maminka umírá.

Skončily návštěvní hodiny, tiché postavy se rozloučily s maminkou, maminečkou, mamkou, milovanou ženou. Sbohem.

Zapadlo sluníčko, po slunovratu je večer velice brzo. Ležely jsme na postelích vedle sebe, v přítmí. Paní tiše. Já taky. Měla jsem horečku a strach o moje děti, které si rozdělily babičky a manžel.

Paní poznenáhlu dýchala nahlas, přerývavě, tělo bojovalo o každý nádech, volala jsem sestry, řekly, že paní nic nebolí (podávalo se jí tišení bolesti), ať se o ni nebojím, ale já jsem se o ni bála, bylo mi najednou jasné, že přichází vládkyně nad  životem, Smrt.

Trvalo to dlouho, možná hodiny, nevím, měla jsem horečku a přesto, že jsme ležely vedle sebe,a já se zkusila natáhnout k ní, nedosáhla jsem na její ruku, chtěla jsem ji podržet, aby nebyla tak sama... Ale musela jsem ležet bez hnutí s kapačkou, tehdy se tak léčila hluboká žilní trombóza.

Její dech byl stále těžší a namáhavější, prožívala jsem s tou paní, kterou jsem ani neznala jménem, její poslední chvíle a ptala se  Pána Boha(v duchu jsem křičela, jak nejvíc jsem mohla), proč tak trpí lidská duše, kterou si On k sobě povolává, pak ticho.

Přišly sestry, tiše, bez hlesu, jedna otevřela okno do noční oblohy a druhá na mě položila ještě jednu deku. Ptala jsem se. Pošeptala mi , že je to okno otevřené pro to, aby mohla duše v klidu odejít.

Ležely jsme tam spolu, paní, která umřela a mladá matka, která prosila. Poprvé jsem se modlila za odcházející duši a stále se Boha ptala, proč takové utrpení....

Ticho tajemné zimní noci.

. . .

Okno bylo zavřeno, zesnulou odvezli dva sanitáři, pokorně a s úctou obyčejných lidí. A já jsem v pokoji zůstala po ránu sama.

Bylo po Vánocích, svátcích tajemství a zrození.