Mě nemůže zaskočit snad nic…jsem ve střehu všude a stále.

Nic neztrácím a na výlety jezdím vybavená batohem, který pojme neuvěřitelné množství drobných maličkostí, které ovšem ve správnou chvíli zachraňují přinejmenším život druhých. Nožík, lžíci, léky na různé náhlé příhody, uklidňující kapičky, dezinfekci. Takže v podstatě celou lékárnu. Náhradní spodní prádlo, ponožky, kleště, šitíčko, odběrové sáčky na zajímavé přírodniny, tři foťáky, atd.

A jednoho krásného dne se na všechny tyto pro někoho „zbytečnosti“ dostane řada. Jeli jsme na výlet busem. O řadu za námi začal chlapeček blinkat. Kdo myslíte, že mu podal pytlík?

Tři foťáky? No kdyby jednomu došla baterka, mám náhradní, který ovšem nefotí tak krásně, jako ten první...a třetímu zase funguje jen kamera. Ale skvěle! Tak proto. Například i pláštěnky vozíme tři až čtyři. V tom zmatku při lijáku najdu vždy alespoň jednu. Pokud tedy jedeme tím autem, ve kterém jsou.

Na letošní dovolené, která byla horská, přišla řada na lanovku. Nejsem turistka, tak jak jinak se na vrcholy dostat? Při ranní přípravě všeho potřebného jsem si uvědomila, že je ve hře možnost, že lanovku zastaví vichřice nebo ji stihne porucha a mě budou zachraňovat nějakým slaňovacím zařízením. Bože, to bude ostuda. Tak abych měla co nejméně věcí a působila tak lehce až štíhle, vzala jsem si do bundy jen JEDEN foťák a do kapsičky jeho obalu dala tisícovku a občanský průkaz, aby mě po pádu do skal mohli při ohledání identifikovat.

O bundě jsem vlastně přemýšlela taky, jestli není zbytečná, ale tady mi blikal v hlavě červený vykřičník...bacha, změna počasí z minuty na minutu, taky bys mohla umrznout a ve zprávách by ukazovali lehkomyslnou turistku, jen tak ve svetru.

Ostatní výše zmiňované maličkosti jsem narvala do batohu mému muži. On se na lanovce nebojí a dokonce se domnívám, že nerozvážně sahá na špičky stromů, míhající se ve výšce kolem sedačky. Nevím, jakého druhu ty stromy jsou, že ho tak přitahují, protože mám většinou zavřené oči a dole se zásadně nedívám. To, že na ně sahá vím jen proto, že se se mnou celá sedačka kymácí a on se směje, protože je to asi fakt k popukání, jak jsem ztuhlá strachy.

Obsluha lanovky se o tom vzájemně informuje vysílačkami a při vystupování na mě divně pomrkává.

A víte co? Na každém druhém sloupu lanového vedení byla cedule jak kráva: „Máte vhodné oblečení? V horách se mění počasí rychle!“

Cha cha...mám bundu!

Celý měsíc po dovolené plynuly dny klidně. Pak jsme jeli na řemeslný víkend. Paní z ubytování chtěla občanský průkaz. Můj občanský průkaz. Otevřu peněženku, kde má svůj domov…a nic. Nikde. Třikrát jsem prohrabala jednotlivá oddělení, pak znova můj muž. Proč máš v přihrádce tři staré kartičky od pojišťovny? Proč máš tady staré bankovní karty? Na co tu skladuješ lístky z pokladny od řezníka? Jehly na šití tu máš proč? Najdu i nitě? Prostě v peněžence bylo všechno, co tam obvykle mám, kromě občanky.

Pro zachování našeho vztahu nás paní nenutila odjet 150 kilometrů zpět domů hledat můj doklad totožnosti. A já pro zachování našeho vztahu poslala muže do jídelny na oběd, abych se mohla nějak psychicky připravit na skutečnost, že podvodníci už vybílili všechny velkoobchody a obrali banky o úvěry všeho druhu pomocí mého dokladu a příští měsíc u nás zazvoní exekutoři.

Muž mi z lásky donesl poslední porci hovězího vývaru v polystyrénovém kelímku a mně se udělalo teplo v žaludku. Přemýšlej…přece nejsi tak stará a blbá, abys ji někam založila nebo se ti jen tak ztratila.

Při čtvrtém stresovém průjmu jsem si vzpomněla na lanovku, foťák a horské záchranáře.

Tak rychle do batohu, jeden foťák na fotky, třetí na filmy a druhý...ten druhý jsem měla v kapse bundy s sebou na horách!

Vy to dávno víte, byla tam…a tisícovka k tomu.

Projedli jsme ji u Itala v pizzerii, dali jsme si velkou rodinnou a k tomu pohár se zmrzlinou. Nacpaná k prasknutí, připadala jsem si lehce až štíhle.