Je tomu něco přes rok, co jsem sepisovala svůj profil tady na fleru. Zněl takto:

Nesnáším šicí stroj. Vždycky se mi do něj zamotají nitě.

Ráda šiju v ruce. Občas se mi přitom zamotají nitě.

Mám radost, když je za mnou něco vidět. Všimli jste si, že taková brož vydrží poněkud déle, než třeba vytřená podlaha?

V tvoření mi nejvíc fandí moje děti, prožívají s nadšením každé udělené srdíčko. Nejstarší má vždycky po ruce radu, když nevím, jak vyzrát na počítač, a před svými kamarádkami se vytahuje, co její máma ušila. Prostřední má tu tam klučičí záchvat šití, to pak vyrobí třeba jehelníček ve tvaru "pankáče". Nejmladší zabavil brožku s lodičkou a se slovy "jsem puavčík" ji odmítá sundat ze své červené kostkované košile. A otec rodiny se tomu všemu shovívavě a láskyplně usmívá...

Zní to idylicky, viďte? Ale každé líbánky jednou musí skončit...  Nyní jsem tedy na svůj profil přidala vystřízlivělou aktualizaci.

aktualizace po roce... Dětem jsou srdíčka zcela ukradená. Začaly skládat básně typu "Co mámu chytlo šití, není to tu k žití." Různé šicí a další kreativní potřeby se totiž rozkládají po celém obýváku a není si pomalu kam sednout. Nejstarší je mi trochu neochotnou modelkou. Prostřední zděšeně prohlašuje "Mami, ty jsi teď úplná fabrika!" Nejmladší vydyndal další brož - tentokrát letadlo. Otec rodiny mi slíbil, že mi pomůže zařídit pracovní kout v ložnici...

Tak zase za rok...

PS: Podobnost s vašimi domácnostmi je čistě náhodná.

PPS: Ne, na té fotografii nejsem já se svým manželem. My jsme mnohem úchvatnější.