Jsou setkání, na která se nezapomíná... Náhodná, neočekávaná ...

Takové setkání jsem zažila včera a rezonuje ve mně i dnes, tak se musím podělit i když si možná řeknete, že takových je...

Spěchala jsem z návštěvy tety domů, v myšlenkách už u povinností, které mě čekají, scházím do podchodu a přede mnou jde pomaličku se schodů droboučká paní s nákupní taškou na kolečkách. Nejdřív jsem chtěla projít, ale zaujala mě, nebo spíš, přiznávám, její kabát.  Krásný střih, bylo vidět, že je to "stará škola", jak byl krásně vypracovaný. 

Zastavila jsem se u ní, jestli nechce pomoct se schodů a tu se ke mně zvedly její oči. Oči jako vybledlé pomněnky, ale tak nádherné, až jsem ze sebe vyhrkla "ježíš vy máte nádherné oči".  Paní se usmála, poděkovala za nabídku pomoci a najednou jakoby se zastavil čas a já zpomalila a pomalu jsem sestupovala vedle ní a měla jsem čas si ji prohlédnout. Nebyla to stará paní, byla to nádherná stará dáma! Dáma opravdu s velkým D. Na hlavě teplý klobouček s vykukujícími stříbrnými vlasy, dlouhý kabát, který jí byl již trošku větší, jak byla droboučká, nohy v punčoškách a střevících na nízkém podpatku... Vyzařoval z ní taková noblesa! 

Paní mi děkovala, že sem nabídla pomoc a pokračovala v hovoru...Že je jí 94, před 5ti lety ovdověla, ale na život nerezignovala a stará se stále o sebe se vším všudy, jen ji trápí, že už nezvládá vánoční pečení, že vždy pekla pro celý dům a s velkou radostí a to že už bohužel nejde....Vyšly jsem spolu z podchodu a paní si se mnou začala povídat a mně v tu chvíli  vůbec nevadilo, že jsem někam pospíchala. Jen jsem na ni koukala a poslouchala a ...prostě to nešlo se rozběhnout dál za povinostmi.  Najednou se mě zeptala, jestli mě nezdržuje, což prostě v ten okamžik  fakt nezdržovala. Zeptala se mě, zda mám děti, tak jsem řekla že dvě a že mám vnoučata, a najednou se jí rozsvítily ty její pomněnkové oči a začala mi vyprávět, že s manželem to štěstí mít vlastní děti neměli, ale když začínaly kdysi  adopce na dálku, že chtěli osvojit nějaké dítě alespoň takto. Poslali jim dvě fotografie holčiček, ať si vyberou, vybrali si...obě. A obě děvčátka vystudovala vysokou školu a s manželem je dokonce navštívili. Vyprávěla o nich s takovou láskou, jako by to byly její vlastní děti, až jí začala téct slza po tváři a  já jen tiše koukala na její jemnou starou ruku, která vytáhla z kapsy kabátu krásný látkový kapesníček a slzu utřela. Vzpomínala na svého muže, který znal čtyři světové jazyky, jak jí překládal vždy zprávy, jak se jejich adoptivním  holčičkám vede, bylo z ní cítit tolik lásky a pokory, až se tajil dech... Celou dobu se na mě dívala těma svýma krásnýma očima a já v nich viděla smutek, ale i radost z jejího každého dne, jak jiskřily. 

Když jsme se loučily, řekla jsem jí "víte, mě na vás jako první zaujal ten krásný kabát, co máte na sobě" Usmála se a řekla "víte, já mám ve skříni spoustu krásných šatů, jsem pořád drobná, tak mi stále padnou a navíc jsou hlavně  plné vzpomínek, to ty nové věci nemají". 

Rozloučily jsme se  a já ji prostě musela obejmout. Ještě se na mě podívala a jen mi s usměvem řekla "a noste  šaty , děvčátko, budou vám slušet". Otočila se, pomaličku odcházela a já, v džínách a svetru, za ní jen koukala a neměla odvahu vytáhnout mobil a aspoń si ji zezadu vyfotit. 

A najednou jsem nespěchala, šla jsem domů pomalu, s úsměvem,  s hlavou plnou  té krásné staré dámy s pomněnkovýma očima a bylo mi, jako bych potkala vílu, která mě v tom uspěchaném světě dokázala zastavit.