Je druhého září. Musím koupit učebnice, sešity, tužky, pera, papíry a ještě spoustu dalších věcí, které potřebuji do školy. Ale než se budu moci vydat hledat knihy a jiné pomůcky musím ještě něco vyřídit. A nadšená z toho opravdu nejsem, než si budu moci vytrpět peklo v obchodech, musím si projít očistcem. Koupí šalínkarty.

 Rychle se přibližuji k DPMB, né že bych se tam tolik těšila, ale čím dříve tam budu tím dříve se dostanu pryč. Supr žádná fronta, to snad ani není možný jaký mám štěstí. Tak a teď jsem to zakřikla, vidím jak se k Dopravnímu podniku přihrnují lidé a tvoří před ním nepřehlédnutelného a né zrovna krátkého hada.

 Zařadím se za nějakou holku, která si hraje na Emo a objímá hopera, který stojí vedle ní. Za mě si stoupá chlapec, který by si mohl střihnou roli Dudleyho v Harrym Potterovi, není sám, doprovází ho dva kamarádí- jeden s účesem, který byl v osmdesátých letech velmi oblíben u žen, ten druhý není nepodobný mému bratrovi, baví se o jakési kalbě a nezapomenou za každým slovem užít hospodářského zvířete, sociální pracovnice, či jejího pracovního náčiní.

 Fronta se naštěstí posunuje celkem rychle, už vidím její začátek a pána od DPMB, ten zrovna oznamuje, že kdo si jde pro šalinkartu poprvé má vypnit žádanku. Emoška a hoper předemnou se po sobě začínají čímdál více plazi a kluci zamnou přešli od kalby k tý hrozný úči z češtiny a ještě horší matykářce.

 Konečně jsem první ve frontě, přede mnou jsou pokladny a lidé vyrovnáni ve dvou řadách, jedni u pokladny a druzí u diskrétní zóny. Jedna slečna se obrací a odchází. ?Pokladna 6? ukazuje mi pán v zelené vestě. Přecházím k pokladně číslo 6, je těsně před schodama vedoucím k další pokladně a východu. Podívám se k pokladně, kdo sedí za přepážkou nevidím, protože před ní jsou dvě osoby-dívka ve vybledlých ružových šatech s kytkami, vlasy má spletené do dredů a sepnuté do koňského ohonu. Vedle ní stojí její matka s hnědými vlasy v nevýrazným oblečení a bílých botách.

 Začínám přemýšlet nad spoustou důležitě nedůležitých věcí a snažím se vzpomenout si co vše musím koupit. Zdá se mi, že tu stojím už strašně dlouho.

  Rozhlížím se po lidech okolo, většina z nich jsou studenti, v několika ojedinělých případech doprovázeni matkou, a dokonce jsou tu i lidé dříve narození, ale těch je tu opravdu jak lidí jak slušných dam na E55.

  Nikde nevidím ani Emo holčičku, ani jejího přítele. Kluci co stáli za mnou právě odchází. No a já tu samozřejmě dál trčím. Podívám se k okénku. No samozřejmě!! Zrovna já musím schytat zácvik. ?Já myslela, že to nevadí já tady její občanku nemám, ale jsou to dvojčata. A ještě ke všemu stupidní ženskou.

  To tě opravdu nenapadlo že by sem měla přijít i tvoje druhá dcera? A nebo že by jsi měla minimálně vzít její občanku? Jéžiší! Proč zrovna já!?

  Á zácvik samozřejmě volá pomoc, jestli to teda jako nevadí. Proč sem dávaj zácvik teď? Druhého září?! No co no teď už si to dostojím.

  Lidé co přišli později než já pomalu odchází a já je vyprovázím smutným pohledem. Na mobil se raději nepodívám- musela bych brečet. Přemýšlím jestli by nebylo rychlejší vystát frontu znovu, pěkně od začátku. Hmm asi ne. Už to tu vydržím. I když možná? Ne už jí to přeci nemůže trvat dlouho.

  ?Ale já nemám fotku.? Si dělá prdel!!! To snad není možný, jak může být někdo tak blbej!! To je přece jasný že k šalinkartě potřebuješ fotku!! To tě vážně nenapadlo??

  Po době která by Dumasovi stačila k napsání Tří mušketýrů se konečně dostávám k okénku. Předkládám studentský i občanský průkaz a za pár okamžiků opouštím budovu DPMB a mířím do obchodů- za tu dobu co jsem strávila čekáním na šalinkartu jsem mohla mít vystátou jednu frontu, stačila k tomu jediná věc ? přijít o jednoho človíčka dřív nebo pozděj. No co no, teď už s tím stejnak nic neudělám.

 

podle skutečné události