Moji milí, netvořila jsem téměř rok. Mnozí se ptáte, co je se mnou.

Moje tělo mělo pár těžkých chvil a stále tady ještě jsou, ale chuť se zase ponořit do tvorby se zlehka vrací...

Když se ohlédnu, vidím celý ten rok, svoje zápasy, lety vzhůru a pády na dno... Vše, co mě těší i to, co mě přeměnilo, vše, co se mě dotklo tak, až to zabolelo. Vše, co mě rozsvítilo láskou... Prázdnotu i její rovnání, kdy srdce tluče v pomalým rytmu a v ten okamžik cítím omamný klid. Ukazující se skutečnost a opravdovost, díky který se i přes bolest rozzáří světlo a to potichu vklouzne do srdce a do míst, kam se bolest vnořila, aby vše zacelilo a spustilo proces hojení. Ten okamžik, kdy v tý hloubce, vše co přichází nechávám být... Ten okamžik ponoru, kdy jediný, co zbývá je takový to hledí, kdy se čas zastaví a už nelze jinak než být opravdovým... A nechávát se uzdravit, rozzářit a hřát... Se všema slzama, bolestí i úsměvy... V rovnováze obou stran, kdy pomyslná ručička se kymácí ze strany na stranu. Než se v tom tichu nakonec zastaví. Vše se uklidní... V tom jediným okamžiku, kdy vnímám, že to, co uvnitř mne dýchá a žije, se podívá... Skutečně podívá... A ať už vidím cokoliv, jediný a nejdůležitější, co teď mám, jsem já ... 

Nebojuju, přijímám. Tu opravdovost a přítomnost. V té přítomnosti je všechno - nemusím nic, jen tady být, bez příkras, darů a podnětů, bez všech zlepšováků a touhy mít víc, než je tady a teď.

A TOHLE JE JEDNA ROZPRACOVANÁ MALBA. JAK SE VÁM LÍBÍ ?