je touto dobou nejen v novinách, ale hlavně v kuchyních - v té mojí určitě. Připadalo by mi skoro jako hřích nevyužít, co nabízí přilehlé Břeclavsko a Znojemsko, potažmo úrodné slovenské nížiny. Miluju sobotní rána na Zelném trhu, a i když jdu vždycky s předsevzetím " jen pár rajčat a paprik" , nakonec vleču domů plný košík nejrůznějších dobrot a už po cestě přemýšlím, co dobrého uvařím, co půjde do mrazáku na horší zimní časy a co poputuje do sklenic.


Co a jak zavařovat mne naučil šéfkuchař v Padovci, kam jsem chodila o prázdninách na gymnáziu na brigádu. Pamatujete? V prvním poschodí proslulého brněnského bufíku u nádraží byla restaurace, kde byl sice už notně oprýskaný nábytek, sešlapaný koberec a otřískané schody, které na první pohled nebudily žádnou důvěru, ale zato k jídlu jste zde dostali poctivý vývar s domácími nudlemi a játrovými knedlíčky, k řízku domácí čalamádu a ke svíčkové nadýchaný karlovarský knedlík. Bylo zde totiž učňovské středisko brněnského "Ráje" a díky tomu stálý přísun velmi levné pracovní síly a tím pádem i čas a dostatek rukou na poctivou domácí kuchyni. Já se sem dostala jako pomocná síla pro všechno od nádobí po čištění zeleniny díky kamarádovi, který zde působil jako kuchař. Nikdy nezapomenu, jak se polámal krouhač na zelí a my spolu krájeli dva pytle...klouby na rukou jsem měla od sekání týden krvavé. Nebo na bednu ledvinek, které jsme museli očistit...či loupání pytle česneku, která si pan šéfkuchař nakládal na horší časy do soli (všichni upíři se mne týden báli).


V uších mi dodnes zní jeho výkřik "okamžitě schovej ten hadr!", když jsem jím chtěla umývat víčka na zavařovačky a od té doby si taky už napořád pamatuju, že to nejlepší, co může člověk udělat, aby se mu jeho výtvory nezkazily, je úzkostlivá čistota už při přípravě. A tak každý rok všechny sklenice poctivě myju (kdysi poctivě holou rukou, dnes už proháním myčkou), víčka vyvářím v čisté vodě a dávám pozor, aby mi na okraj sklenic ani trochu neukáplo.

Ale ani novotám se nebráním a tak okurky už pár let propírám v automatické pračce (argument, že se "mikroskopicky" potlučou, neberu, ve Znojmii je taky určitě nedrbou kartáčkem jako kdysi já), povidla peču téměř bez dozoru a míchání v horkovzdušné troubě a letos jsem poprvé vyzkoušela zavařování v myčce na nádobí. Je to prosté - sklenice zalité vychladlým nálevem naskládáte do košů a pustíte mycí program, který máte na mytí hrnců s teplotou 70-80 stupňů (samozřejmě bez mycího prášku). Běží skoro dvě hodiny, v jeho závěru je ještě sušení, kdy sklenice rovněž projdou hodně vysokou teplotou a jeho výsledkem byly bezvadně čisté neupatlané sklínky, kterým všem bez problémů chytly víčka. Kromě toho, že se mi do myčky vešly dvě obvyklé dávky do trouby (v hrnci už pár let nezavařuji, mám obavy z poškrábání sklokeramické desky a za drahý elektrický se mi nechtělo utrácet), jsou jako bonus okurky perfektně křupavoučké - v troubě se někdy špatně odhaduje, kdy s nimi ven, aby nebyly uvařené. Nakládám do Deka s menším množstvím octa - vím, že je v něm nezdravá kyselina benzoová, ale když nám nejvíc chutná...tak snad ani nehrozí pozdější zkvašení. Letos chci ještě vyzkoušet kvašení zelí v Omnia sklenicích - kdysi jsme nakládali každou zimu celý soudek, ale jednak už není tolik žravců, jednak s jeho udržováním v čistotě, aby nehnilo, je celkem fuška. Tak mi držte palce!