Když je dnes ten Den učitelů, neodpustím si jeden učitelský zápis.

Učím na střední škole, a tak mi studenti brzy dorostou do věku, kdy se mohou sami omlouvat. Snažím se je vést k tomu, že je nejlepší mluvit pravdu a omluvenka typu „rodinné důvody“ mě opravdu neuspokojuje. Někteří studenti si moji radu vzali k srdci. Není proto divu, že jsem se za těch dvacet let učení dočkala i dosti úsměvných důvodů nepřítomnosti nebo pozdních příchodů. Ráda bych se s vámi o ty nejlepší podělila.

„Měla jsem v pondělí osmnáct a byla oslava…a fakt to na tu osmou nešlo přijít…“

Tři dívky přijdou pozdě a jedna se omlouvá: „Mně nešly nasadit kontaktní čočky.“

Do třídy se vplíží student v obleku s maturitní šerpou kolem ramen: „Su dobrej, paní profesorko, že jsem přišel, že? Jdu radši rovnou…“

V nynějším období distanční výuky přibývají moje kuriozity do sbírky snad ještě rychleji než předtím. (V omluvenkách nechávám i pravopisné chyby mých miláčků):

„Dobré ráno paní profesorko, prosím vás... vadilo by moc, kdybych si dnešní hodinu potom pustil? Hlídal sem 2 a půl ročního synovce a celou noc sem nespal“

 „Dobrý den, moc se omlouvám za zpoždění, ale od středy sem makal na baráku“

 „Omlouvám se, že jsem nebyl na hodině, ale ráno u nás najel kamion do sloupu a celá dědina byla bez proudu.“

 Někdy bych nejraději všechny studenty prohodila oknem, ale už se mi po nich dost stýská...

Snad se ještě v tomto školním roce dočkáme…