NUDÍM SE! Zařval kočičí král Mňulius třetí do prostorné komnaty opírajíce se o svoji krabici, postavené v rohu trůnního sálu. Jeho znepokojený vzlyk vyplašil dvorního šaška Zhoďvázu, který se mihnul kolem netknutého zlatého sedadla a vyklouznul z místnosti ven, neboť se bál trestu odnětí polštáře a kamenné země byly příliš špinavé a místní uklízeč Zítratéžden měl v jediný den jeho měsíční služby shodou náhod dovolenou. "Kdo mě uhrane údivem, ten vyfasuje bezednou misku!", pokračoval král, sledujíce koutkem oka, jak si místní spodina sluhů opět brousí drápy na jeho koberci. "HUŠ!", zasyčel na ně a ti s ocasem u země zmizeli mezi zbytkem krabic královi z očí.

V masivních dveřích klaply vyvrtané vrátka a vstoupil kocour z orientu, krátkosrstý.

S ocasem nahoru si to namířil na trůn a než se král probudil ze spánku a zvedl hlavu, polštář na něm byl samý chlup a trhlina. "Slyš králi, pro tvou odměnu ti nabídnu ten nejúžasnější poklad na světě, který splní tvé přání, a spočineš v úžasu. Jediné, co po Vaší Výsosti žádám, je lano, které by ani kocour, kterého Herkules naháněl po dvoře a nemohl ho dohnat, za jeden den z jednoho konce na druhý, nepřeběhl". Král nastražil uši, a jelikož měl už teď špatnou náladu, že se musel vůbec vzbudit a polštář byla třešně na dortu, vyslovil podmínku. "Dobrá, ale pokud tvoje překvapení ponechá moji hlavu chladnou a pokus bude marný, přísahám na svých již jen osm životů, že ti v kádi vody ledové čumák řádně přichladím". "Toho se nebojím, můj pane. I lid bude z toho náležitě potěšen. Jen prosím vyslov nařízení, aby nikdo během dne ze svého pelechu ven nevycházel a misky a záchody měl každý vyklizen".

A stalo se. Když den uběhl a nastala noc, pozval umělec krále na zahradu.

"I koukni pane můj, tvé překvapení, tvůj poklad, který mnoho generací bude pamatovat, že za tvé vlády nápad vzešel." Jeho oči padly na nebe. Měsíc nabral jinou barvu. Byl nyní jiný, červený a chlupatý. Král co u ženy tkadleny motouzy byl vymazlený, místo na měsíc zírá na klubko od vlny. Společně s ním ve tmě svítí tisíc očí. Všichni čučí, koukají, na zem touhou slintají. Ihned byly otázky, jak se kocour nahoru dostal, ale teď všichni začli řešit, jak na vlněné kouli ošoupat si podrážky.

A tak architekt svůj úděl splnil a král byl spokojen.