Už ani nevím, kdy a jak mě to vlastně napadlo, ale každopádně mi v tu chvíli ten nápad přišel jako naprosto úžasná blbina, kterou je třeba co nejrychleji zrealizovat. Aby bylo jasno, nechystala jsem se odebrat slepák nějakému chudákovi, který právě dokončil kruhy v obilí u nás za chatou.

Byl to jen nápad na další hračku. Ano, rozhodla jsem se vytvořit mimozemštana, kterému se dá otevřít bříško a odoperovat, přioperovat, případně jen přesunout nějaký ten orgán. Pokud se Vám to zdá morbidní, upozorňuji, že jde přece o operaci, ne o pitvu (prosím nezaměňovat se známým filmem Pitva mimozemšťana). Operace je proces ozdravný, který se snaží dotyčnému pomoci.

Pustila jsem se do práce, udělala jsem pár rychlých skic a hned začala kreslit na látku.

Zatímco vrchní barva objektu byla jasná od začátku (zelenou u mimozemšťanů nepovažuji za klišé, ale za klasiku), o barvě a tvaru vnitřních orgánů jsem chvíli přemýšlela. I když jsem nechtěla kopírovat ty lidské, střeva jsem mu přece jen dopřála. Dvě postačí, usoudila jsem, víc se mu tam stejně nevejde. Na rozdíl od našeho tenkého a tlustého, jsem se rozhodla pro dvě tenká, což se velice záhy ukázalo jako nepříliš šťastná volba. Jak každá švadlenka ví, vše je třeba šíti po rubu a po té obrátit. Zkoušeli jste někdy obrátit naruby střeva? Možná to leckdo zažil po ránu, když to večer před tím přehnal s pitím. Já nemusela obracet svoje (aspoň že tak), ale ta textilní. Střeva byla dlouhá a hubená, o průměru sotva cenťák a půl. Nejdřív jsem to zkusila rukou, zcela bez výsledně. Postupně se na téhle dílčí operaci vystřídalo několik nástrojů, vařečkou počínaje a regulérním lékařským peánem konče.

S dalšími orgány už to bylo jednodušší, některé jsem navíc opatřila drukem, aby se daly k bříšku hezky připnout, pokud by operatér usoudil, že zrovna tohle místo je to pravé pro pruhovaný slezén.

Ale zelené buněčné tělísko, které funguje jako chuťové centrum, zůstává bez druku, aby mohlo v těle volně putovat. Potom následovala fáze plnění orgánů. To šlo celkem hladce, potíž byla zase jen s těmi střevy. Naplnit svá vlastní zvládám běžně velmi rychle, zvlášť pokud je k dispozici čokoláda, naplnit cizí, navíc vatelínem, šlo naopak velmi pomalu. Jistil to opět konec vařečky. Počáteční nadšení pro věc ze mě sice pomalu začalo vyprchávat, nicméně jsem to nevzdávala a po drobných žmolečcích dál vytrvale šťouchala dovnitř vatelínové kuličky, dokud nebyl váleček hezky plný.

Posílena úspěchem, jsem se s nadšením Frankensteina vrhla do výroby ručiček a anténky. Což byla jedna z mála opravdu bezproblémových částí celé tvorby.

Následovala aplikace předem připravených očí, sešití přední části těla (hlava, vnitřek bříška, nohy), opatření břišních chlopní suchým zipem (hlavně to trefit!).

Potom jsem opatřila druky vnitřní část bříška. Samozřejmě jsem trochu popřemýšlela o umístění, aby se daly orgány při pitvě, pardon, při operaci (taky se mi to občas plete), pěkně srovnat.

A jdeme do finále! Na řadě byl rozhodující krok, celou tu zelenou potvoru sešít dohromady. Předek zadek, břišní chlopně, místy tři vrstvy látky, v jiných místech zase všít anténku a ruce. Hlavně to všechno dobře poskládat, aby až se to otočí nebylo něco naruby! Už jen nacpat celkem objemné napěchované ručičky a anténku do bříška a celé to našpendlit tak, aby se to nikde při šití neposunulo, byl sám o sobě horror. Pak jsem začala šít, hezky pomalu, kolem dokola. Když jsem se snažila propasírovat celou tu věc úzkým prostorem mezi patkou a ramenem šicího stroje, začala jsem se sama sebe ptát, proč si proboha vždycky vymyslím takovou blbost! Vzhledem k tomu, že tuhle otázku si běžně při realizaci svých nápadů položím alespoň jednou (tentokrát vícekrát), beru ji jako konverzační a nesnažím se odpovídat.

Samozřejmě, že mi těsně před koncem došla spodní nit, to už je také běžným standardem. Nu, aspoň jsem mohla zkontrolovat, že se mi nikde nic neposunulo, než budu pokračovat. Doplnila jsem nit a jala se dílko dokončit. Vidina blízkého cíle mě hnala kupředu. Už jsem se nemohla dočkat, až zeleného pacienta obrátím naruby (tedy z rubu na líc) a začnu ho plnit do finální podoby.

Ouha! Tak tohle jsem opravdu nedomyslela. Otvor na obrácení jsem si nechala příliš malý. Nějak mi nedošlo, co všechno jím bude muset projít. Takže přece jen došlo na párání, přestože to tentokrát vypadalo, že to dokončím bez něj. Vypárala jsem více než polovinu jedné nožičky, to by mělo stačit.

Prostrčit dírou v noze celé tělo, včetně obou objemných rukou a anténky, byl výkon hodný akrobata. Nakonec se to povedlo a já si mohla otřít zpocené čelo a začít plnit bezedné mimozemské bříško vatelínem. Ručně pozašívat všechny plnící a obracecí otvory už byla proti předchozí akci brnkačka, kterou jsem hravě zmákla u televize.

A je to! Už jen nafotit a vystavit, snad jedna z nejpříjemnější částí tvorby, kdy člověka ještě trochu hřeje pocit z vykonané práce. Operovatelného mimozemšťana uvádím jako originál, jediný kus a tak to také zůstane. Tohle už nikdy víc, říkala jsem si během realizace několikrát. Vzhledem k tomu, že od zhotovení uběhlo pár dnů, už mi trochu otrnulo, takže nevylučuji, že třeba ještě někdy něco podobného spáchám. Ale důrazně říkám, podobného, ne stejného. S jistotou například vím, že bude - li „to“ mít střeva, tak jedině tlustá.

Hračku najdete na https://www.fler.cz/zbozi/operace-mimozemstana-2196467