U nás na Moravě bývají svatby veselé a taky se dodržují různé tradice. S postupem času se od velkých svateb i tradic upouští.

Ale takovou svatbu, jakou měla má nejlepší kamarádka, hned tak někdo nemá. Je již více než čtvrt století,  takže to byla svatba téměř tradiční. A veliká! Vždyť Majka byla nejmladší ze čtyř sourozenců. Její í bratr měl  třináct let, když vrána Majku přinesla.

Už od školky jsme byly nerozlučné kamarádky. Já u nich byla jako doma a ona u nás taky tak. Její rodiče byli pro mě strýček a tetička ostatně jako každý trošku známý člověk. Je jasné, že když já jsem se vdávala, tak Majka byla za mou starší družičku. Ona se vdávala tři roky po mě a tuto službu jsem jí oplatit nemohla, ale na svatbě jsem nechyběla.

Velmi jsem se těšila.Již proto,že v té době jsem měla 2 malé caparty a tak můj společenský život byl téměř nulový.

V sobotu ráno nás mezi dveřmi vítal svatební tatínek. Každý, než vešel, musel vypít štamprličku domácí slivovice. Manžel bez váhání přijal, ale já se bránila: "Strýčku, teď ne, až po obědě." "Enom si daj, ináč ťa k nám nepustím," nutil strýček. "Co když budete potřebovat auto," bránila jsem se. "O to sa nestaraj, řidiča máme, tož lup ju tam."

Již jsem měla štamprlku v ruce, když se z kuchyně ozval šílený jekot. Ihned jsme tam všichni běželi.
Po zemi se válely párky, které měly být na svatební snídani.Svatební maminka skákala jak indiánský náčelník a třepetala opařenou rukou. Její sestra už jí na ni dávala studenou vodu a když jsem slyšela babské rady jako posypat moukou, potřít sádlem atd., drapla jsem maminku a šup s ní do auta.
Někdo nám ještě vrazil krabičku zákusků a frčeli jsme na pohotovost.

Na chirurgii již čekalo pár lidí, ale já byla odhodlána nečekat. Zrovna když jsem chtěla zaklepat, otevřely se dveře a z nich se vykulhal náš ženich. "Ježíši Maria Franto, co tu děláš?" vyjekla jsem v údivu. Sestra se jen po nás podívala a ukázala na tetičku. "Ano, to je svatební mamička od nevěsty," řekla jsem. Sestra už se neptala a hned se za tetičkou zavřely dveře.

"No, víš," spustil náš ženich. "Šel jsem se podívat, jak mě nazdobili auto pro nevěstu a vtom přiběhnul sousedův pes a tak se mě zakousnul do nohy, že to chtělo šití.Ale neboj, přijedem včas." Ještě jsem mu stačila říct, že to se zahojí a že měl vlastně štěstí, že ještě nebyl ve svatebním. Kdyby mu roztrhal svatební kalhoty,že by to byla větší škoda.

Po příjezdu domů jsem ještě stačila povědět, koho jsme v nemocnici potkali a už se ozvalo troubení a ženich tady. Jen jedna taková tetička sudička pořád prorokovala: "To nedopadne dobře, eště bude do třetice." "Kuš, tetko, budete ticho, co malujete čerta na zeď," okřikoval ji svědek, když jsme vycházeli z MNV. Ale tetička sudička si vedla svou.

Od úřadu jsme se přesunuli do kostela. Udělali jsme špalír a pyšný tatínek vedl svou nejmladší k oltáři. Vedle mne stála ta sudička a pořád opakovala ono "bude do třetice". "A co? Spadne snad kostel?" zeptala jsem se jí šeptem.

Vtom se ozvala rána a kostelem se nesla taková slova, že pan farář a pobožné tetičky se nestačili křižovat. Svatební tatínek ležel na zemi, klel jak pohan a mezi tím jen říkal: "můj kotník, můj kotník..." No chlapi jej zvedli on dokulhal těch pár kroků a odevzdal svou Marušku Frantovi. Ještě jej usadili do lavice a když pan farář ruce štolou vázal, již odnášeli tatínka do auta a jeli do nemocnice.

"Vidíte, teta, do třetice už je za náma a bude fajn," přesvědčovali jsme tetičku sudičku, která se pořád nějak ošívala, ale mlčela.
Před domem nevěsty jsme přežili zatahování, ženich se vykoupil a již držel nevěstu v náručí, že ji přenese přes práh, jak káže zvyk.Z domu vyběhla kuchařka s talířem, hodila jej na zem se slovy: střepy přináší štěstí a ty, nevěsto, ukaž, jak umíš zametat."
Jedna půlka se rozbila na malé střepy a druhá zůstala celá. Nevěsta rychle sáhla po té celé půlce a příšerně zařvala. Svědek totiž v tom okamžiku na tu půlku dupnul, aby ji rozbil a prsty nevěsty zůstaly pod jeho botou. Rychle nohu sundal,  nevěsta se postavila a při pohledu na pořezané prsty se kácela ženichovi do náruče. Ruku  jsme jí ovázali ubrusem, posadili do našeho auta, které stálo nejblíž a my uháněli znovu na chirurgii.

Za dědinou jsme zamávali autu, které zrovna přiváželo pochroumaného tatínka.

Když nám na chirurgii sestra otevřela, tak se neudržela smíchu a jen prohodila: "Máte moc velkou svatbu?" "Ani ne," řekla jsem. "Asi 120 lidí." Pak jsem slyšela jak lékař se smíchem říká: "No tak to se nudit nebudeme."

Ale zklamali jsme ho.Do pětice už nebylo. A i přes proroctví tetičky sudičky, že to nemůže dobře dopadnout, jsou Majka a Franta spolu dodnes :-)