Poslední dobou se tvé chování začalo měnit. Myslel sis, že nic nepoznám. Ale přece za ta léta, co jsme byli spolu, jsem to poznat musela. Čekala jsem, že to přejde, ale když se tvé chování stávalo téměř nesnesitelné, tak jsem se zeptala přímo: "Co je ti?" Ale ty jsi jen jako vždy něco zavrčel.

Vypadalo to jako nic. A pak ses zase zahalil rouškou mlčení. A mě napadla zlá předtucha. "Ty chceš od nás odejít?" Jo, odsekl jsi.

Zústala jsem jako by mě zasáhl blesk z čistého nebe. "Prosím tě, teď, když se blíží vánoce? To mě přece neuděláš!"

Bombardovala jsem tě otázkami a mámila na tobě slib, abys vydržel a šel až po vánocích. Občas jsi něco odvrknul a pak zase mlčel. Mlčení je souhlas, upokojila jsem se a dál jsem chystala vánoce.

A s tebou se udála změna. Snažil ses, i když bylo znát, že se přemáháš a máš toho, jak se říká, plné zuby. Ale já tolik chtěla, abys byl o vánocích s námi, že jsem to raději nevnímala.

Pak nastalo pondělí před Štědrým dnem a já potřebovala tvou pomoc. Šla jsem pro tebe, ale ty jsi byl již na odchodu. Nebavil ses a ani jsi dokonce nezavrčel jako včera.

Ne, to ne! To přece neuděláš,nekaz nám vánoce, prosila jsem tě téměř na kolenou a po tváři se mi koulely slzy lítosti. Jenže tentokrát nepomohlo nic a ty jsi mi dal najevo, že tě na žádný pád nezadržím. Chvíli jsem tě ještě prosila a pak lítost ustoupila a mě popadla zlost.

"Víš ty, co já udělám?" zařvala jsem na tebe. A když jsi mlčel, tak jsem ti to vmetla přímo do tváře. "Udělám to, co jsem měla udělat již před měsícem!" Vzala jsem poslední úspory, co zbyly z vánočního nákupu, sedla do auta a jela koupit nový vysavač, když ty ses na mě takhle vykašlal před vánoci...

P.S. A hned po Novém roce tě zanesu do sběrného dvora, abys věděl ty zrádče.