Začátkem léta mě oslovila redakce časopisu Korálki s prosbou, zda bych nevytvořila fotonávod na jedny své autorské náušnice. Nabídku jsem pár dní zvažovala a nakonec s bázní a třesením přijala. Obavy jsem měla hlavně z toho, zda budu umět postup úkony správně popsat a zda se mi to podaří kvalitně nafotit, ale také z možné kritiky. Všechny postupy si totiž sama vymýšlím a jako samouk možná nevolím osvědčenou a mnohokrát vyzkoušenou cestu. Věřím totiž, že i díky tomu jsou mé výrobky osobité.

Před několika dny návod vyšel a reakce na něj mě docela překvapily. Většinou se totiž týkají pouze plagiátorství. Nejvíce mě zarazila věta, kterou mi napsala dobrá kamarádka: „Musím se honem do toho časáku podívat, abych věděla, čím bude zase Fler zaplavený“.

Samozřejmě, že doufám, že můj návod navnadí čtenářky k tomu, aby si ho vyzkoušely, a že počítám s tím, že můj dlouho vymýšlený postup, může snadno a rychle někoho inspirovat k novým inovacím. Ale zaplavit Fler? Jistě, ona přehání, ale zároveň trefně vystihuje atmosféru, která na Fleru vládne.

Vím, že se to tu už řešilo mnohokrát: neúcta k autorským právům, dravé internetové prostředí atd. Ale jak o tom tak přemýšlím, napadá mě, že hlavní a určující v této otázce není nabídka, ale poptávka. To zákazník musí rozhodnout, zda chce mít doma šperk, který byl vymyšlen a vyroben daným tvůrcem, nebo jeho kopii, kterou vyrobil někdo, kdo nemá své vlastní nápady. To zákazník rozhodne, zda Fler bude skutečně studnicí tisíců originálů s rukopisem jejich autora, nebo provinčním rybníkem, kde desítky trhovců vydělává na stokrát ohrané písničce.