Osamělé toulání, to je název, který jsem dala své nové nominaci na top výběr. Inspirace přišla tak nějak sama, původně jsem totiž chtěla udělat jiné téma, ale oslovily mě fotografie krajin bez lidí, na které jsem přitom náhodou narazila.

Osamělé toulání mám ráda. Člověk si jde, kam chce, nemusí se přizpůsobovat skupině turistů a může objevovat a zkoumat to, co ho právě zaujme. Baví mě toulat se v přírodě i ve městě. Obvykle s sebou nosím i foťák, abych si domů mohla odnést obrázky toho, co se mi líbí. Jenže ty obrázky už mi většinou doma nepřipadají tak úžasné. Chybí na nich ten dojem, kterým na mě dané místo zapůsobilo.

Krajiny se mi líbí, ale skoro vůbec je nefotím, protože mi připadá, že to neumím. Zato ráda dělám fotky pěkně zblízka. Třeba květiny, hlavně ty droboučké, ty vypadají na fotkách "v nadživotní velikosti" moc hezky a neobvykle, protože tak velké je prostě nejsme zvyklí vídat.

Úžasné jsou i detaily domů a staveb. Většinou vnímáme dům vcelku a málo věnujeme pozornost různým těm plastickým ozdobám, římsám, reliéfům a dalším věcem, které naši předkové používali k ozdobení domů. Na titulním obrázku je ornament ze synagogy v Žatci. Takových věcí si na domech všímám a obdivuju je.

Dnešní stavby už tolik zdobných detailů nemívají (pokud ano, tak to působí spíš divně, než hezky), ale zase působí svými tvary. Znáte Tančící dům v Praze? To je pro mě příklad výjimečného současného domu. I když vyvolává diskuze a spoustě lidí se nelíbí.

Nejraději ze všech staveb mám ale ty staré, gotické, s viditelným použitím kamene. Kámen miluju, je to úžasný materiál, je v něm zakódována určitá hrubost, ale taky je symbolem trvalosti a opravdovosti. Rozhodně to nemusí být kameny drahé, i obyčejný oblázek od řeky může člověku dělat radost.

Docela nerada fotím lidi. Chtějí být na fotkách hezcí, vy jim chcete vyhovět, ale jak na to, když fotíte obyčejné lidi, kteří jsou obdivuhodní pro zcela jiné kvality, než je fyzická krása. Snad jen s malými dětmi je to jednodušší, ty se považují za krásné a fotí se většinou rády. Zase se ale pořád hýbou.

Můj nejhorší fotozážitek je z dětské akce. Byly to dost malé děti, do dvou let, rozběhnuté po tělocvičně, za každým dítkem šla maminka, babička nebo jiný dospělý, takže na spoustě fotek jsem měla nohy či zadky dospělých. Osvětlení v prostoru mizerné, na jedné stěně bylo zrcadlo, kterému jsem se snažila vyhnout, protože by ty fotky dost znepřehlednilo. Většinu fotek, kterou jsem tam nafotila, bych nejraději vyhodila, byla jsem ze svých výsledků tehdy velmi otrávená.

To si pak člověk vychutná focení nějakého domu, který už na svém místě stojí desítky nebo stovky let, takže klidně ještě postojí, než si udělám pár snímků, a dokonce si můžu počkat i na lepší světlo. Vždyť už Švejk říkával, že nejlíp se fotí nádraží, protože stojí a nehýbe se.

A co vy, co rádi fotíte?