Králičí romance/II

Králík byl naprosto zoufalý, zůstala mu již jen jediná možnost, a to…

Králík se rozhodl, že zde část příběhu přeskočí, protože ví, že by čtenáře stejně nemohlo zajímat jeho zdlouhavé líčením toho, jak Azora lstivě obral o klíče, vyrobil figurínu, aby to vypadalo, že je stále v svém kotci, jak odvedl pozornost chovatele požárem stodoly, sestrojil prak a nechal se svými kolegy vymrštit přímo až k ní.

Konečně byl v její králikárně ve tmě se rýsovaly lákavé obrysy jejího těla. Králík se tlapičkou lehce dotknul její hebké srsti, pohladil ji za ouškem, přitiskl čumáček na čumáček a ocitl se na vrcholu blaženosti.

„Co blbneš, vole?“ ozvalo se. Králík byl zmaten, bylo to poprvé v jeho životě, kdy ho nějaká králičice odmítala a také to bylo poprvé, co ho nějaká králičice titulovalo „vole“.

Králík škrtl sirkou, ale to co uviděl ho natolik polekalo, že sirku ihned upustil a spálil si tak tlapku. Před ním seděl Franta a tvářil se neuvěřitelně znechuceně. „Franto?“ šeptl králík a znovu zapálil sirku, protože tomu pořád nemohl uvěřit. Frantova tvář však byla stále před ním a stále vyjadřovala to stejné absolutní opovržení. Světlo dopadlo i do vzdálenějšího rohu králikárny, kde králík uviděl svou milovanou (ach =:x) –  spící s velmi slastným úsměvem na tváři =:x/

„Jak?“ vylezlo z králíka. „Normálka“ řekl Franta. „Vytáhl jsem se sem už včera po kladce a otevřel si paklíčem.“ Králík neměl co by na to řekl, mohl jen svěsit ouška a odejít.

Smutně se vrátil do své králikárny, ale když o tom pak přemýšlel, tak si uvědomil, že se mu stejně nikdy nelíbila, že tyhle „nóbl“ slečinky navíc bývají pěkně nudný, takže je vlastně dobře, že ho Franta předběhl (třeba mu to zase až tak moc nepálí), protože jinak by jediným výsledkem bylo, že by králík musel platit další alimenty a tahleta by ho navíc při rozvodu určitě obrala i o to poslední stéblo sena.

Králík se levou zadní podrbal za uchem, ještě si slíbil, že se dá na celibát a usnul.