Je na čase si to ujasnit...už s tím bojuju hodně dlouho...ale s čím to vlastně bojuju?

Uvědomila jsem si, že bojuju jen sama se sebou...s fata morgánou...s ničím jiným...se svými strachy a předsudky a bojím se podívat pravdě do očí...

Ono to celé souvisí s mojí "duchovní" cestou...ta začala asi v 15 letech, kdy jsem si uvědomila, že něco není v pořádku a v knihkupectví si mě "sama našla" kniha Richarda Bacha ILUZE:-) Od té doby jsem začala hledat...hledat smysl života...hledat pravdu...hledat odpovědi na otázky...především: "Kdo jsem?" A nyní hlavně: "Jak být šťastná?" Za těch 17 let jsem ušla dlouhou cestu, prošla různými kurzy, semináři, čištěním, ale nikdo z těch lidí "zvenku" mě nedokázal "vyléčit". Pochopila jsem jen, že to skutečně musím udělat sama. Jak jen se tomu přestat bránit a přijmout tu změnu? Vykročit na neznámou cestu a být už konečně sama sebou? Přestat se bát ostatních a jejich názorů a začít věřit sama sobě a svému srdci?

Mám velké učitele a pomocníky:Moje tělo, moje děti, členy rodiny a vlastně všechny lidi a věci kolem - moje zrcadla...

A ano, chtěla jsem psát hlavně o svém těle, protože můj vztah k jídlu se rok od roku "vyhrocuje":-(

Kdy "začal" nějaký problém? Uvědomila jsem si to až po letech. Bylo to na první dovolené s tátou, po rozvodu rodičů. Bylo mi 19 nebo 20? Začalo mi být ze všeho špatně. Žlučník? Žaludek? Lékařská vyšetření neukázala nic. Jen já jsem postupně nebyla schopná jíst víc než suché pečivo...Léky nepřinášeli změnu, tak jsem je ani nebrala. Pak jsem ve 24 poznala manžela. V té době mě přítelkyně táty přivedla na nějaké informace o řízené detoxikaci podle MuDr.Jonáše, během dalších let jsem se dostala k jedné a potom ještě k jiné "terapeutce". A ty dvě mě dostaly z toho nejhoršího.

Ta druhá mě přivedla na myšlenku, že nesnesu pšeničnou mouku a mléko. Ještě několik let jsem se nedokázala těmto dvěma potravinám vyhýbat ani z 50%. Pořád jsem se léčila a léčila, ale stále jsem zůstávala ve stejném kolotoči.

Teď poslední rok už chápu, že je to opravdu tak. Moje tělo mi dává velmi jasné signály o tom, co jíst nechce. Pšeničnou mouku, mléčné výrobky, cukr a maso. To všechno mi dělá velmi špatně. A přesto jako by se ve mně pořád praly dva hlasy. Já vím a cítím, jak je mi dobře, když jím ovoce, zeleninu, když jím málo a nepřecpávám se. Jenže je tu ještě ten druhý a silnější hlas. Který mě vždycky "donutí" udělat přešlap, nacpat se, přecpat se, ochutnávat, jíst strojově a bezmyšlenkovitě jen pro jídlo a ani si neuvědomovat, co vlastně jím. A moje tělo u toho pláče:-((( A pak je mi špatně a těžko a já si to ještě vyčítám...

Dneska jsem o tom přemýšlela a meditovala...prostě se bojím přiznat si pravdu! Přijmout tu myšlenku, že už bych  nikdy maso, mléko, sýry, salámy, sladkosti a pšenici nejedla! Co je na tom tak těžkého?

Bojím se...

Bojím se předsudků...

Bojím se, že to neustojím před rodinou... (tím myslím mou mamku, prarodiče, manželovi rodiče a prarodiče...všechny ty lidi, kteří to tak "řeší"...) Že nezvládnu tu složitou situaci nemoci se najíst kdekoli a čehokoli! Nemůžu nic jíst na návštěvách! Nemůžu si nic koupit normálně ve městě, když dostanu hlad! Že už nikdy nebudu jíst některá jídla, která mi tak chutnají! Že už nikdy neucítím chuť smaženého sýra, pečeného masa, buřtů, roštěnky s omáčkou, nakládaný hermelín...

Já VÍM a CÍTÍM, že by mi bez toho všeho bylo táááák moc dobře....a už jsem si to i vyzkoušela! Současně když o těch jídlech mluvím nebo přemýšlím, je mi z nich na zvracení...moje tělo už "takový hnus" jíst nechce...

Tak kde je ten hlavní problém?

Bojím se BÝT JINÁ NEŽ takzvaně "NORMÁLNÍ"? Bojím se tolik vybočit z řady? Bojím se milovat sama sebe a starat se o svoje tělo? Bojím se naslouchat svému vnitřnímu hlasu? Bojím se změny? Bojím se abnormality? ČEHO SE TO SAKRA VLASTNĚ BOJÍM? Bojím se ostatních...pořád se bojím ostatních lidí a co na to a na mě řeknou...

Bojím se posuzování a odsuzování...

Bojím se nesouhlasu rodičů...

Bojím se nesouhlasu...

Bojím se svých rozhodnutí...

Bojím se...

Tak kdo vlastně jsem?

A kde je cesta VEN?

NEBO JE TO NAOPAK CESTA DOVNITŘ?:-) CESTA K MÉMU NITRU A PŘIJETÍ SAMA SEBE SE VŠÍM VŠUDY? PŘIJETÍ TÉ ZMĚNY, TĚCH "SOUČASNÝCH" PODMÍNEK, protože nikdy nevím, jak to bude vypadat dál? Co bude za 10, 20, 30, 50 let? Jak se budu cítít? Jak budu myslet? A do jakých výšin mě tohle přijetí posune? Vždyť vnitřně vím, že je to ohromný, úžasný krok, který mi udělá moc dobře a vynese mě přímo "do nebeských výšin":-) Bude mi dobře a budu konečně sama sebou. Nemuset si obhajovat všechna rozhodnutí. Prostě jsou, já vím, co chci a hotovo. Co si myslí ostatní, je jejich věc:-) Nemusím čekat na jejich schválení:-)

Myšlenka přijetí je velmi osvobozující...velmi ULEVUJÍCÍ:-) Když na to pomyslím, je mi lehko a pěkně...blaze:-)

Ta sprška emocí a myšlenkových pochodů, co jsem tady za tu půl hodinu psaní u počítače prodělala:-D Ujasnila jsem si to? Přijala jsem to?

PŘIJMOU "REALITU"...O TO TADY JDE...PŘIJMOU SEBE, TO CO CÍTÍM...PŘIJMOUT SVŮJ ŽIVOT A SVOJE POCITY...A PŘIJMOUT I SVOJE STRACHY. POHLADIT JE A DÁT JIM LÁSKU. O TO TADY JDE. PŘIJMOUT VŠECHNO. PŘIJMOUT SAMA SEBE SE VŠÍM VŠUDY:-) Vždyť i ty strachy, bolesti, vzteky a odmítání patří ke mně...i to jsem já...a tím, že je odmítám, je jen posiluju...

Takže se nad tím zamyslet a PŘIJÍMAT VŠE S LÁSKOU:-))))

Dobrou noc:)