Můj drát je měď. Nejen že je měkký a tvárný, ale je to prostě i moje barva, se kterou se cítím dobře. Prošlo mi už rukama kdeco, od černých drátů přes nerez po různé barevně lakované a vždycky jsem se k mědi vrátila. Na základě dotazů zákazníků a možná i pod dojmem blížící se zimy jsem začala přemýšlet o nějakém stříbrném drátu a tak jsem si u Sněženky nabrala na zkoušku Osteofix. S pocitem machra, který už přece nedrží dráty v ruce poprvé jsem se na to vrhla.

Pády suverénů bývají z výšky a na ústa. Vážení, mohu vám upřímně sdělit, že není drát jako drát. Stačí zvolit na požadovaný motiv špatnou tloušťku či tvrdost  a máte o zábavu vystaráno. Dlooouho už jsem se tak nezapotila a nevytvořila výrobek tak pracně. Ta stříbrná kluzká potvora pružila a odstřelovala. Projevily se i nedostatky kleští, koupených v jakési akci za pár kaček v marketu. Osteofix je přeci jenom ocel, což je o něčem jiném, takže ketlovačky mi šly do vrtule a štípačky to pižlaly jako důchodce s protézou bojuje s chlebovou kůrkou.

Po chvíli urputného zápolení jsem smekla klobouk a zopakovala si s pokorou drátenického džarka: materiál se má ctít. S materiálem se má člověk pomazlit a poznat ho, pomalu ho pokoušet a hledat, co dovolí. Také cítit, kam člověka sám vede. Bojovat s materiálem se nedá.