Řeka, co teče do hustých mlh. Skalisky se proplétá. Strmými tak, že by člověk uklouzl a víry by navždy zakryly jeho oči před širou oblohou.

Scházejí se zde děti, co malé lodičky po proudu pouštějí. Malé bytosti, pro které slunce ještě svěže svítí. Lodičky ze dřeva, které si ze spadených stromů nožíkem tvarují. Koráby pomalu se na vlnách kolíbou a mlhavá šeď jejich zádě zakrývají.

O mnoho let později loďky sejdou i z jejich myslí. Kde je jim konec těm vzpomínkám. Ke spadlému stromu se již ani hlava neotáčí, loďky rostlí lidé nepouští. To pak jiné děti se u vody scházejí a námořní výpravy do neznáma posílají. "Jak dětské", dospělí si pomyslí. A tak lodě, trirémy a galeony po jedné břeh opouští a do mlhy po proudu se vypravují.

Lodě, co budou své pasažéry na vzdálený břeh dovážet. V mlze bez navigace by se člověk ztratil. Naštěstí je tu loďka a voda, které spoluprací ví, jak svého pasažéra přepravit.

Náhle je tu, celý zmatený. Nedivím se mu. Ještě před chvílí v rodinném kruhu na posteli ležel. A nyní jede. Jede na druhý břeh tam někde v pozadí, kam nikdo jak živ nedohlédne. Pouze ti, co do toho přístavu doplují.