Včera večer jsem dětičkám dočetla jednu z vlastnoručních pohádek, a pac a pusu.
"Tak, a jdu psát," prohlásila jsem.
"Chtěla jsi naložit pec," podotkl můj muž.
"A jo, úplně jsem zapomněla! A taky jsme zapomněli dát kočkám ty injekce."
"Tak až se vrátíš."
Cesta do maštale, kde pec stojí, s tácy s naskládaným keramickým zbožím, je docela žůžo dobrodrůžo, kvůli hejnu asi patnácti koček, které se neúnavně pletou pod nohy. Ale povedlo se, celkem bez úhony, jen sem tam nějaká přišlápnutá packa, no bóže, můžou si za to, potvory! 
A cestou zpátky - cože to tam dole pod stodolou, u lesa, ječí?
"Miláčku, máš jehně."
"Cože?!"
"No jo, a to jsi tvrdil, že v noci se nerodí."
"Jedno?"
"Jak to mám vědět?"
Jdu zas ven a poslouchám.
"Dvě."
Nejen že je tma, navíc vytrvale prší. Jdu napřed a cestou vypínám ohradníkový zdroj, bečení zní tak nějak z dálky. No jasně, jedno mněhně ječí z lesa. Jen to vyleze z mámy, nemá to lepší nápad, než vzít roha přes elektrické hrazení, to muselo dostat pěkně po papulce, tož vítej na světě! A neřvi, odnesu tě zpátky do ohrady, neboj, tentokrát to bude bezbolestné. A vůbec, kde ta tvoje máma je? Nikde, zato támhle pod lískou kvíká cosi, co vypadá jako hadr na podlahu. Velký je to asi stejně, špinavý a mokrý taky, a o moc životaschopněji to taky nevypadá.
Takže sehnat dvacetihlavé stádo na uzavřenou pastvinu (potmě ňamka...), přenést jehňata a vypátrat mámu. Zjevně prvorodička, takže nechápe, proč by jako měla na vřískot těch hadrů na podlahu odpovídat, a už vůbec ne, proč by se jim měla věnovat.
Vypátrána, dokonce i ulovena (taky ňamka, ještě větší, než ta první, proto jsem ji radši přenechala svému muži...), i s jehňaty zajištěna v plaňkové kóji. Pořád ještě nechápe, vo co gou, ale natvrdlá není, díru v plaňkách našla bleskurychle. Prkna na spravení, palici a hřebíky a plachtu na zakrytí (hlavně, že už se u nás týden mluví o tom, jak jsou holky na rozsypání...) hledá můj muž podstatně déle. Stále prší, že je stále tma není třeba připomínat, a navíc ten vichr, co k nám měl dorazit zítra, evidentně našel zkratku. Tudíž se plachta nakonec sice našla, ale plachetnici jsme teda fakt nepotřebovali. 
Kdo neví, proč se ovčí mámě říká bahnice, tomu by teď stačil jediný pohled. Pokud by měl aspoň čelovku. Jako já. Ovšem doporučuju čerstvější baterie. Ostatně, bahnem jsme oblepení všichni čtyři, mrňata jej navíc mají pěkně matlavě zaděláno plodovou vodou. Jehně z lesa docela čiperně běhá a druhé se stále tváří jako hadr, ale nechápou obě: "Mléko? Co to je? Kde to najdu?" Popadnu nejdřív hadr. A pak je třeba jednou rukou držet vzpouzející se ovci, druhou jehně, tou další mu otevřít tlamku a tou poslední najít, co do ní patří (čímž nemyslím cucky vlny slepené bahnem, lanolínem a exkrementy, kterých je ale pod ovčím břichem podstatně víc, než mlékodárných struků). 
Ovšem, hadr, pašák! Stát to neumí, ale když se to zvedne a podrží a dá se tomu cecík do pusy, pije to jak vyprahlej štamgast! Tedy, pilo by to i víc, kdyby se mi na déle dařilo zaaretovat bahnici, jež se zjevně dosud nehodlá smířit s údělem matky, a vážila by i suchá víc než já, a suchá není. Docela úspěch ale, srazila mě k zemi asi jen třikrát. Na to, abych měla bláto až za ušima, to ovšem bohatě stačí.
Druhý kousek je sice statný junák, ale veškerou sílu napře do toho, aby se pral s tou rukou, co ho cpe, kam on nechce. Po půl hodině boje jsme grogy oba. Vyhrál. Nenapil se. 
Jasně, že to první stvoření je jehnička a to druhé beránek. Nic nového pod sluncem.
Za hodinu to zkouším znovu. Jehnička už u pití stojí, brácha zas bojuje a nepije. Jdem spát, ať si trhne!
Marně se pokouším smýt z rukou černou směs bláta a lanolínu. Ještě ty injekce kočkám...
Je 01:11 letního času. Prší a fouká o sto šest...
Obě jehňata nám pod okny řvala celou noc, a teď ráno stojí pod mámou a vesele pijí každé z jedné strany.
Tohle se opakuje každý rok. Nic nového pod sluncem.
Jdu se podívat, jak to vypadá v peci.