Dubnové kolo druhého ročníku Panter Fler Foto bylo plné života a zvítězila v něm tato fotografie...

...a proto jsme zeptali -  jak dlouhá a trnitá byla cesta k takovéto fotografii?

V dřevních dobách bez internetu jsem běhal s Prakticou a Pentagonem Six po zákoutích, klubech a tajemných místech Čech či Francie. Pak míchal vodičky a trávit víkendy v temné komoře. Když jsem se začal živit tvorbou webů a tištěné reklamy a nastala potřeba produktové a interiérové fotografie, vyzkoušel jsem Nikon, Canon a Mamiyu. Byly to krásné doby, kdy jsem přemýšlel nad každým cvaknutím spouště, protože čudlík DELETE prostě na foťáku nikde nebyl... Pak jsem si pořídil digitální Canon 350D a ač je to nyní již téměř muzejní typ, za jeho zásluhy s ním fotím dodnes. Z několika objektivů mám nejraději úplně obyčejný záklaďáček s pevným ohniskem a úžasnou světelností. Většinou vypínám automatiku a používám zcela manuální režim nebo režim s preferencí clony. Tuším pak, co foťák udělá a mohu se již soustředit jen na to, co a jak chci vyfotit.

Před pár lety jsem si potřeboval odfrknout od kompjútrů a pro odreagování začal dloubat do dřeva. Loni jsem dal na Fler svůj první výrobek a najednou jsem stál před otázkou, jak vlastně ty malé kousky dřeva nafotit. A tak jsem začal dělat různé kompozice, aranžmá, blbnul ve fotostanu, přemlouval kocoura, ať zapózuje... A když se mi fotka už líbila a šoupnul jsem ji na Fler, zjistil jsem, že se nehodí do nominací. Pak mi otevřel dveře klub Igloo gang. Díky jeho akademickému podklubu, kde se probírá i focení výrobků a vymýšlejí se různé tematické soutěže, začalo se moje oko dívat na možné kompozice i trochu jinak. Igloo se účastní klubové soutěže Panter Fler Foto. Za každý klub postupuje jen několik nejlepších fotografií, proto se na finálové kolo vždy tak hezky kouká. Nu a je to hlavně ohromná motivace, ne kvůli možné „výhře“ a nosánku nahoru, ale kvůli tomu, že se člověk v tom nedostatku času vybudí a zkusí udělat maličko jinou a maličko lepší fotku. A musím přiznat, že za těch pár kol, co o Panterovi vím, se moje fotky docela změnily, objevují se více v nominacích a samotnému se mi na ně kouká lépe.

Z časových důvodů mi uzávěrka Pantera už párkrát unikla a teď naposledy, ve Zviřátkovém kole, se opět přiblížil dlouho anoncovaný poslední den odevzdání soutěžní fotografie. Odložil jsem práci a vyhlížel z okna, kdy se objeví kocour, jediné vhodné zvíře, které mne napadlo. O Panterovi ale nic netušil, navíc je jaro a v okolních zahradách spousta koček... doufal jsem, že se do večera objeví, jinak se prostě nezúčastním... Najednou rána do okna a na skle sedí krásný tesařík. Foťák je stále po ruce, tak si ho jdu hned vyfotit, do archivu... Venku zataženo, blbé světlo, letím pro ateliérové světlo, které jsem si díky přišlápnutí tkaničky málem rozbil. Tesařík stále čeká. Napadlo mne vzít první šperk, co byl po ruce a vyfotit tesaříka s ním. Model ihned pochopil a na kus hrušky hned ze skla přelezl. Vtom venku na chvíli vykouklo sluníčko z mraků, tak přelezivšího brouka sedícího na přívěsku nesu ven vyvětrat. Potvora leze po kůži neustále nahoru, takže musím šperk otáčet, aby zase přelezl na dřevo, chvíli se nehýbe, levá ruka si hraje na Saxanu a prodlužuje se do závratné délky, abych pravou rukou mohl řádně zaostřit, ještě trochu natočit, kvůli sluníčku a tomu červenému javoru v pozadí, cvak, cvak, cvak. Frnk. A takto podobně vznikají poslední dobou moje fotky, složité aranžování se přeměňuje v to kýžené zachycení okamžiku, nálady. A proto už raději místo fotostanu s kalibrovanými světly honím venku ranní či večerní paprsky.