Narodil se kluk do společnosti, kde lidé na ulicích skákali dlouhými kroky. Jako když při hrách děláte kroky sloní. Všichni do jednoho, jako když noru přeskakují, denně takto šlapali po obchodech a zaměstnáních, když chodili přes silnici, nebo jen tak po pěšině. Co krok, to skok.

Takto se našemu klukovi dostala do rukou knížka, kde se dočetl o chůzi. "Chůze, to jsou takové pomalé skoky", psalo se tam. "Pomalé skoky, jak je to možné?", divil se. Ač však zkoušel skákat sebepomaleji, nedovedl nikdy skočit tak, aby pomalu letěl vzduchem. Zároveň také pochyboval, zda mu bude chůze k něčemu dobrá, neboť mu při každém pokusu pomalu skákat vždy přátelé uskakovali vpřed a musel je vždy doskočit, aby s nimi mohl držet skok. Ze zvědavosti se však rozhodl setkat se s autorem.

Když na něj čekal u stolu s čajem, všiml si ho v dáli přicházet. Šel věru pomalu. Takovým pohybem, při kterém vždy jedna noha byla na zemi a podpírala tělo. Začala tedy výuka, avšak přestože muže sebepřesnějc napodobil, stále mu to přišlo nepřirozené a skákání byla volba lepší.

Když takto šli lesem - mladý muž skokem a muž krokem, všiml si mladík koutkem oka, že se učitel na okamžik zastavil a pak se zprudka rozběhl. Než se stačil otočit, pár dlaní ho najednou silně žduchl do zad a donutila ho k běhu. Na skákání nebylo pomyšlení, nohy se zkrátka nestačily na skok připravit. Běžel, co mu síly stačily, jinak by ho čekal dozajista pád do hlíny. Po několika metrech však již nemohl a proto musel, celý udýchaný zvolnit tempo.

A to byl konec skoků, mladík se naučil chodit po svém. Neboť mu učitel neměl již co nabídnout, rozloučili se a odebrali se každý svou cestou.

Kámen je zde památkou, pro ty, kteří se prozatím také snaží najít svůj vlastní krok.