Když na jaře vykvetou pampelišky, celá zahrada zežloutne a zkrásní. Rozveselí se. Rozveselí mě. Jsou jak malá slunce. V té chvíli nechápu, proč je lidi ze zahrady vyhánějí. Pochopím to o několik týdnů později, když všechny odkvetou a tráva se ztrácí pod vrstvou hebkého chmíří, tísíce a miliony padáčků. Z každého semínka vyraší nová papmeliška, rozpřáhne růžici svých širokých listů a zadusí veškeré další rostliny. Pod každým listem se schová slimák, který čeká na úrodu salátu. Květy už nejsou úhledné a zlaté. Než se sněhová koule semínek rozletí, dutý stožár stonku se protáhne co nejvýš aby ti miniaturní parašutisti dolétli i do nejzaššího koutu zahrady.  Přemnění se ve vlhké chapadlo a jakmile svůj úkol splní, kácí se, padá a zůstává ležet hadovitě na zemi, mezi lupením listů a armádou slimejšů. Je to celé kluzké, mokré a studené, když na to bosí šlápnete. Trochu zklamání, po té záplavě žluti, kdy mám chuť si pampelišky na zahradě pěstovat. A tak je redukuji. Ráno vyjdu na zahradu a několik žlutých květů utrhnu a prostě sním. Z vás semínka nebudou! Dejte mi své zdraví, to nejlepší, co máte a já vás tady za to nechám růst. A tak zahradu přeci jen sdílíme.

A můj syn? Mamí, proč dloubeš pampelišku, ty máme přece rádi!