Stál u popelnice - trochu omšelý pan Šuplík.
Myslíme, že tam čekal na nás.
Stačilo jen nasebemrknutí a byl náš.
Pan Šuplík byl asi vložka do dřevěného kufru a z jeho vzhledu bylo vidět, že už toho dosti zažil .
Určitě se ještě pamatoval na inkoustové pero, kterému se zakazovaly ty krásné kaňky, z kterých se dala dělat úžasná prasátka.
Za trest si asi několikrát ulevilo do šuplíku.
Byl to možná šuplík školní, napěchovaný sešity s domácími úkoly, gumou záchranářkou, tužkami, pastelkami a pravítky. Byl to šuplík pořádkumilovný, rozdělený na sektory A, B, C, D.
Panu Šuplíkovi jsme se omluvily a zeptaly se ho, zda by se nezlobil, kdybychom z něho vyrobily víceúčelový tác - poličku pro námořníka. A také, že nijak nenarušíme jeho pořádkumilovnost a sektor A, B, C, D řádně využijeme.
Pan Šuplík se na chvilku (docela malou) zamyslel a pak řekl, že to bude velice příjemná změna a že už se těší jak vypluje. Raději jsme mu neřekly, že mohl skončit docela jinak.
A tak se Vám pan Šuplík v novém kabátě představuje:
