Trocha slov po ránu, jen tak sama, bez pozvání,

Objevila se na mé dlani

Stejně neodolatelná jako hvězdy svit,

baže, i pachuť mají takovou...

V duši tichý neklid

Když ruka tak pevná,

v křeči stažená,

z kamene kovaná,

něžně teď hladí

mou tvář.

Ocel. Když taje

led

i ona taje.

Chladná a studená,

rozžhavená doběla.

když ruka ze železa

obepíná můj pas.

Hvězdy promluvily

do noci bezesné

kam s sebou

            vezmeš mě.

Kdo oddal by teď spánku

kdo po snech touží

když jsi ani oka

nezamhouřil se mnou.

Po noci

přijde ráno

jako každý den

A já si už nejsem

jistá, zdali to nebyl jen pouhý sen.

Ale nepatrný pocit

semínko

za svitu večernice

zaseté

s duší dítěte

je mi důkazem

že zem zhroutila se

když padala nebesa

když schoulili jsme se

Já a Ty

            do lesa.

Do měkkého mechu

Já i Ty, oba bez dechu

v tu jednu vteřinu

věčnost.

Když noc se mění

v den

Ne, tohle nebyl jen

pouhý sen

ale nový počátek.