Při vytváření mých tašek si prozatím zpravidla vystačím s kartonovou šablonou, coby nejzákladnější střih pro tělo, další dva, tři kartóny pro ucha a jiné části o různých šířkách a vyznačených délkách. Z toho pak před, nebo i v průběhu vlastního šití, utvářím svoji v duchu namalovanou představu o nové tašce. Jindy prostě stříhám dle vzoru látky naslepo a nebo to občas takzvaně zpytlíkuju. A vždy nebo téměř vždy si říkám "Hm, hm, hm ... jak mám tohle prčic udělat?" Nikdo zkušenější okamžitě po ruce není a po telefonu bych asi těžko vysvětloval co mám a co chci udělat. A tak nezbývá, než to prostě nějak vymyslet, vyzkoušet, samoučit se, ověřit a ...

... párat. Bože! Jak já nerad párám!

No vlastně ne tak úplně. Nerad párám jen to, co před tím ušiju a pokládám už za hotové a pak zjistím, že to, co bylo v hlavě moc pěkné a jednoduché, se v reálu ukázalo jako naprosto na dvě věci, složité nebo jen funkčně mimo mísu. Na druhou stranu, rád párám starší věci, nebo i ty zcela nové, avšak v jiném provedení a s jiným původním účelem, kterým však hodlám svým tvořením vyšít další život a v hlavě mi to pěkně šrotuje s nápady na nová dílka.

Někdy na tašku a nový problém koukám poměrně dlouho a přemýšlím, jak to překonat. Zpravidla se osvědčí mnohem jednodušší metoda "nemyslet na konkrétní problém", ale představit si výsledek a po nějaké chvíli naskočí řešení, které bývá zcela odlišné od původních pokusů.