Pořád něco hledám.

Třeba v sobotu ... peněženku:

... v sobotu, hned ráno, vyrážím na poštu poslat balíčky. Sahám po peněžence, v kuchyni na pultíku není, v kabelce taky ne, zapomenutá v autě rovněž ne, na botníku u dveří nikoliv, jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná ...

Naposledy jsem platila v pátek večer - cestou ze školení - v Letohradě v Konzumu  jídlo ... ach jo, 12 km tam,  12 km zpátky a nic.

Copak těch pár stovek, co tam bylo, ale občanka, řidičák, platební a zdravotní karty, techničák k autu... úúúúú...

Během dne pátrám dál a dál. Znám se. Ona někde bude, jen zatím nevím kde.

Kdyby to tak šlo provést jako u mobilu. Rozestavit děti po domě, požádat  je o nastražení uší, vypsat odměnu za nalezení, zapojit historický telefon na pevnou linku a prozvánět .... to by byl fofr a já bych nestíhala vydávat slíbené odměny.

Bohužel. Peněženku neprozvoníš. Aspoň tedy tu moji zatím ne.

Spoléhám na intuici. Ta docela funguje. Pořád mě to tlačí do kuchyně, ale nic, n i c, N I C.

Večer mě honí mlsná. Naliju si trochu růžového vína... a chtělo by to něco k tomu, že? Třeba sýr? Jo, však jsem jich včera večer v Letohradě pár koupila.

Kde jsou? Jo, ahá, já je včera strčila i s pytlíkem do spodního šuplíku v ledničce. V přítmí šátrám, šátrám, to není mikroten ani igelit, ani plastu se to nepodobá. Je to ledové a v ruce hooodně nepříjemné.

Je to moje PENĚŽENKA.

P. S. Taky máte pocit, že se jednou k smrti uhledáte?

Mějte se krásně!

Zdraví

Martina - eMBé