Bylo mi nějakých 15 či 16 let,když se moje maminka,poprvé a též naposledy v životě rozhodla péct na vánoce perníčky.Sehnala zaručený recept od nejlepší kamarádky,nakoupila přísady,sehnala (v té době se hodně věcí skutečně jen shánělo) větší množství mandlí na ozdobu a šlo se na věc.Nebudem troškařit,pečeme ze dvou ,ne dávek,ale kilogramů .Perníčky voněly ,ještě že jsme bydleli na samotě a kromě pár bažantů a zvědavých srnek k nám po té vůni nikdo jiný nepřitáh.Perníčky kam oko dohlédlo,na některých mandličky,zasazené ještě před pečením a u jiných já.Klečící u nějaké skříňky,protože všechny stolky a stolečky v miniaturním domku byly zabrané tou vonící dobrotou.Neklečela jsem za trest,ale měla v ruce sáček s polevou a zdobila a zdobila.Večer,když bylo hotovo,byl čas ochutnat výsledky celodenní práce.Perníčky svojí pevností konkurovaly dlažbě zvané kočičí hlavy.Ledová sprcha nemá větší účinek.Druhý den nebyly o nic měkčí,tak milá máti celá vzteky bez sebe odtrhávala mandle z betonových perníčků a zbytky sypala do kastrolu psovi.Musím dodat,že jsme měli vlčáka opravdu mohutného vzrůstu a jeho zuby s tím neměly nejmenší problém.Návod na výrobu obkladaček skončil v kamnech a my se ,jen co jsme vychladly,věnovaly již osvědčeným druhům pečiva.

Vzhledem k tomu,že můj táta měl a ještě má,slušnou spotřebu všeho sladkého,vánočního pečiva zvláště,týden před vánocemi se peklo znova.A tu jsme narazily na krabici perníčků,které nějak unikly předchozímu řádění.Voňavé,měkoučké,prostě slast na jazyku.Přála bych Vám vidět nás dvě,jak sedíme u stolu a koukáme na ty perníčky a nevíme jestli se smát ,nebo brečet, při vzpomínce na přežraného psa .

Já jsem od té doby perníčky skutečně nikdy nepekla a co vím,máma taky ne.Nedávno napadlo moji dceru,že je vyzkouší sama.S ohledem na ni v kuchyni vím,že když dva dělají totéž,není to totéž.Mám na mysli návod,který vyhrabala z útrob internetu,její umíněnost s jakou odmítá dodržovat receptury a co z toho může vzejít.

Přeji hezký advent plný zážitků na které se nezapomíná.