V poslední době se vyrojily nejrůznější webináře - nový způsob oslovování a "vzdělávání" lidí...musím říct, že mě to spíše irituje. Mě osobně se nelíbí tento způsob vemlouvání se do přízně lidí. Působí to na mě divně strojeně, neupřímě, možná proto, že spousta těch lidí se při natáčení necítí a nechová zrovna "přirozeně".

Ale narazila jsem na jeden webinář, který hostil několik tzv. "plážových podnikatelů" a byl velmi inspirující, přirozený a obohacující:-)  Sice s reklamou na jiný už placený program, ale budiž:-)

Hlavní inspirace však tkvěla v tom, že účastníci jsou lidé, kteří dělají něco zajímavého, rozhodli se vykročit ze zaběhaných kolejí a vzorců "společnosti", nebojí  se riskovat, dávají do toho srdce a naslouchají sami sobě:-)

Musím říct, že mě to hodně nabilo. A donutilo  si trochu začít třídit myšlenky a ptát se:

- Kdo jsem?

- Co chci?

- Kam jdu?

- Co chci předávat lidem?

- Co chci opravdu dělat?

Na tu první otázku jsem si včera nakreslila obrázek a pak si ho pravdivě "rozebrala", jak nás to učili v kurzu mandal. A bylo  to hodně osvobozující. Musím přiznat, že jsem nic takového dlouho nedělala:-/

Ono je vůbec pozitivní, když si člověk takové zásadní otázky pravidelně pokládá. Jednou za čas zjistit, kam směřujeme a co vlastně chceme.

Líbí se mi situace, ve které se nacházím?

Já  se  vždycky nechala spíš "vláčet" ostatními a nebyla  jsem nikdy zvyklá poslouchat svoje pocity. A  teď na mateřské je to pro mě ještě těžší, přestat se starat o ostatní a začít se starat sama o sebe.  Přitom už moc dobře vím, že syn je nešťastný právě ve chvílích, kdy se trápím a potlačuju svoje pocity. A dává mi to od miminka najevo. Jen mi trvalo, než jsem si to uvědomila a začala s tím trochu pracovat. V takové situaci, kdy vám dítě pláče, je těžké se věnovat sama sobě. Snažíte se utišit dítě, pláčete, jste zoufalí, nevíte, co dál.

Vždycky mi nakonec zabralo, když jsem se podívala sama do sebe a uvědomila si, jak se cítím já. Uklidnila jsem se, uzemnila se (rozuměj - soustředila se na svoje nohy:-D) a začala produkovat pozitivnější myšlenky. Např. "Já řídím svůj vlastní život.":-) A ejhle! Syn ve vteřině přestal plakat a v dalších pár vteřinách spal! Po hodinách utrpení takhle  lehce! No  jo...jenže pro maminku to tak lehké nebylo:-) Co ten má se  mnou trápení:-))) Až teď mi pomalu docházejí všechny ty signály, co mi od malička dával. Všechny ty jeho "zdravotní potíže"

...Maminko, maminko:-)

Uvědomuji si to o to víc, že teď v sobě nosím další miminko, které mi také dává jasné signály, když nejsem úplně v pohodě...no jéje...a budou na mě dva:-D Mámo, dej už se konečně dohromady!:-D

Jednou jsem se ve slabé chvilce ptala Vesmíru, co mám dělat, aby se mnou moje děti a manžel neměli tolik trápení...co chtějí moje děti? A odpověď byla jasná: "Chtějí šťastnou mámu!":-)

Takže stačí jen klást otázky a dostanete odpovědi;-))))

Ještě jednou jsem dostala dost zásadní odpověď. Když jsem byla  úplně na dně a cítila se strašně nešťastná, ptala jsem se Vesmíru: "Co mám dělat, abych byla  šťastná?" A uslyšela  jsem jasnou odpověď: "Buď šťastná!"

"Ale jak?" ptala jsem se znovu.

"Buď šťastná!":-)))

Takže tak...

Povídala jsem to pak svému muži a synovi. Manžel si na to v krizových situacích nevzpomene. Ale ten malý ještě ani ne tříletý cvrček se to naučil a když pláču nebo jsem smutná, otočí se na mě, pohladí mě a řekne takovým soucitným hláskem: "Mámo, buď šťastná..." :-) Má to odzbrojující účinek. Okamžitě se začnu smát a děkuji mu, že mi to zase připomněl:-)

Takže buďte šťastní a dobrou noc;-)

No a to  je asi tolik k plážovému podnikání:-DDDD Omlouvám se za útěk od tématu:-)