Dost často dostávám otázku: "Tak co? Už jsi něco prodala?" A po mé odpovědi, že zatím ne, sleduji ty lítostivé pohledy s úsměvem na rtech, což potom tazatele dost rozhodí. Nejsem smutná. Nezaložila jsem si živnost proto, abych vydělávala. Já zkrátka a dobře JEN ráda pletu, a když se mi to tu nakupí, potřebuje to jít dál. No a buď oficiální cestou prodeje, a tedy i zároveň zisku, a nebo neoficiální cestou - darováním.

Stále u mě převládá ta druhá možnost, kdy něco upletu a dám jako dárek, pozornost někomu, na kom mi záleží. Jako dítě jsem měla vždy ráda ten úžasný pocit, když mi pod rukama něco rostlo a dostávalo tvar, barvy. A ještě větší radost jsem měla z toho, že někomu svůj výtvor, ať už to bylo něco háčkovaného/pleteného, nebo jen namalovaného, mohu dát a udělám mu radost. Jenže pak přijde puberta a s ní i různé strachy - a bude se to líbit? co když to vyhodí? co když zklamu? Takže jsem si tvořila spíš pro sebe.

Po studiu sociální práce jsem měla to štěstí, že jsem našla zaměstnání v oboru. Nejprve s mládeží, která mě utvrdila v tom, že prostě puberta je o hledání sebe sama. Puberťáci nemají chuť do ničeho, a když mají, tak se pak bojí názorů druhých (hlavně kamarádů) a raději své úžasné dovednosti a záliby schovávají za drsný výraz a různé zavislosti, jen aby zapadli do kolektivu a nijak nevybočovali.

Poté jsem nastoupila do sociálně terapeutických dílen k mentálně a tělesně znevýhodněným lidem a uvědomila si, že je jedno, co si kdo myslí, ale pocit z tvoření je tak báječný, tak proč se jej vzdávat jen kvůli názorům druhých lidí. Výrobky, které tito báječní lidé vytvořily, jsme prodávali na různých trzích, či přímo u nás v sociálním zařízení. Ale je důležité si uvědomit, že za tím vším je spousta hodin práce s uživatelem služby, kdy jej pracovník učí techniky, někdy se musí výrobek i předělat, aby byl "oku lahodící" a tak i prodejný. Jedno je však jisté - všechny výrobky jsou tvořeny s radostí a každý do toho vloží kousíček ze sebe.

S příchodem svých dětí jsem se do pletení a jiného tvoření vrhla znova. Bez ohledu na to, co na to říkají ostatní. Už ani neřeším své obavy, zda si to obdarovaný nechá. Je to jeho rozhodnutí . A když poté vidím, že nějaký můj výtvor si obdarovaný vystavil (obrázek, lapač snů...) nebo jej nosí (čepice, svetr...), dělá mi to ohromnou radost .

Pletu a tvořím, protože mě to baví . A jestli z toho (někdy) bude i zisk, to už je potom jen bonus navíc. Pro mě je důležitější ta radost z tvorby .