Před pár dny jsem v knize, ve které bych to nečekala, našla překrásný citát Alberta Schweitzera a uvědomila si, jaká obrovská pravda v tom je. V mládí jsem často na žádosti o různé služby a půjčky financí reagovala, že nejsem žádný Albert Schweitzer, abych vše obětovala. Ta fraška s naší hlavou státu a hledáním čehosi o všem stejně všichni ví, že to neexistuje (pro ty neinformované článek Ferdinanda Peroutky Hitler je gentleman), mě v podstatě přiměla reagovat na citát, který opravdu existuje a nepotřebuju žádného hledače, který by pátral po původu nebo nebudu vypisovat odměnu pro toho, komu se to podaří najít.

"Mravný je člověk jen tehdy, je-li mu život jakožto takový posvátný a pomáhá-li každému životu, který je ohrožen v nouzi. Jen univerzální etika pocitu odpovědnosti, rozšířená do prostoru bez hranic, vůči všemu, co žije, je v myšlení oprávněná. Etika vztahu člověka k člověku není něčím samozřejmým, ale jen něčím zvláštním, odvozeným od všeobecného."

Mohlo by se zdát, že je to reakce na určitou společenskou situaci, problémy, které se budou muset vyřešit a uvědomění si, že naše společnost pravděpodobně dosáhla pomyslného vrcholu a nyní zákonitě musí nastat úpadek. A vidíte, není tomu tak. Tento citát před několika desetiletími použili autoři Kapesního atlasu chráněných a ohrožených živočichů. Mě zasáhla ta pasáž, kde je řečeno, že etika vztahu člověka k člověku není samozřejmostí.

Procházím nyní velkou osobní životní krizí a život mi do cesty přivádí různé lidičky, jež mě něčím obohacují. Všechno má nějaký smysl a vše se časem vystříbří, jak praví klasik. Něco, co já jsem považovala za elementární samozřejmost, ale ten druhý za samozřejmost pravděpodobně nepovažoval a bohužel to uvědomění si toho nezasáhlo toho druhého, ale mě. A mě to zasáhlo tak, že jsem si uvědomila, že jsem byla zavedena osobou milovanou k branám pekla a tam jsem byla opuštěna, nechána na pospas čemusi - asi ve smyslu, děvče, poraď si nyní samo... 

My lidé často různé věci či události považujeme za samozřejmost, ale ono tomu tak není. Jen to ne všichni pocítí až tak intenzivně. Mám pocit jako bych byla ve výtahu, který se zasekl a nejede ani nahoru ani dolu. 

Asi jsme původně měla nějakou hlubší myšlenku, kterou jsem měla v úmyslu zapsat, ale myšlenky jsou jako motýlci na louce. Chvíli jsou zde a pak se někam ztratí a nic ten pomíjivý okamžik nevrátí. Snad jsem jen chtěla vyjádřit cosi jako prosbu, abyste vy, kdo to budete číst, nepovažovali některé samozřejmosti za samozřejmé. Ale to už je zase jiný příběh.