Po kom jsem? Tak tuto otázku jsem slýchávala celé své dětství. Umělceký talent se u mě projevoval snad už od dob, kdy se mi trochu rozvinuly motorické schopnosti. Barvičky byly mou nejoblíbenější hračkou. Měla jsem to štěstí, že mě máma v pěti letech zapsala do výtvarného kroužku. Těch zájmů bylo samozřejmě víc, jako u každého malého dítěte, ale na "výtvarku" jsem nedala dopustit. Tam jsem získala všechny základní poznatky o barvách, tvoření a  různých výtvarných technikách. Tehdy jsem ještě netušila, že jsou to základní kameny pro rozvoj mého dalšího studijního (a snad i profesního) života.

Tři roky jsem strávila na gymnáziu (nejspíš proto, že jsem v pubertě neměla jasnou představu o tom, co by ze mě mělo být a taky proto, že tam šli prostě všichni). Gymnázium mi samozřejmě hodně dalo, ale nebylo to ono. Tak jsem se rozhodla, že zkusím uměleckou školu. Vybrat obor, který by mě bavil a uživil zároveň nebylo zpočátku vůbec jednoduché, ale nakonec to vyhrál průmyslový design. Něco z umění, něco z každodenního života, ale taky techniky. Stále to považuji za nejlepší rozhodnutí v mém životě.

V současnosti mám už před sebou jen pár měsíců do ukončení školy. Byly to krásně strávené čtyři roky, naučila jsem se toho spoustu, ale je čas se posunout zase někam dál (v mém případě na vysokou).

No a během toho mého "uměleckého" vývoje jsem přišla na to, po kom jsem. Je to moje máma. I když nikdy žádnou uměleckou školu nestudovala, její talent a umělecký cit se začal projevovat s tím mým. Neustále přichází s novými nápady, vizemi a spoustu z nich i uskutečňujeme.

Něco ze školní tvorby:

Stojánek na vajíčko

Stolní lampička

Multifunkční dóza