Po práci se vždy těším na práci. Na tu, které se chci v budoucnu věnovat daleko víc, než se jí můžu věnovat nyní.
Od chvíle, kdy jsem si na zemi roztáhla noviny, aby chránily světlého chlupáče pod nimi, který by díky své krémovosti na mě prásknul i sebemenší flíček, a kdy jsem na starou desku v tenké vrstvě navrstvila tmel a nechala ho zaschnout, uplynuly dva týdny. Čtrnáct dní mi trvalo, než jsem dostala možnost pokračovat v rozdělané práci. Tak to někdy – bohužel až příliš často – bývá.
Ale konečně se volná chvíle naskytla, tudíž jsem se nezdržovala, aby mi neuniklo denní světlo, opět jsem po koberci rozložila noviny, znovu si přečetla článek s návodem, abych si připomněla, jaký krok mám nyní udělat, a pustila se do toho.
Do malého kelímku jsem kápla trochu antracitové barvy a do ní vlila bílou, abych vytvořila šedou. Když se mi odstín zdál ani ne moc tmavý, ani ne moc světlý, připravila jsem si dva štětce, jeden na vytvořenou šedou barvu a druhý na bílou, a desku na střídačku otečkovala.
Bílá tečka.
Mezera.
Šedivá tečka.
Potud šlo všechno přesně tak, jak mělo.
Poté jsem si navlhčila obyčejnou houbičku, která se běžně používá na umývání těla, a jednotlivé barevné kaňky jsem roztírala, aby se do sebe šedá s bílou vpily a vytvořily krásnou strukturu.
Odtud už nic nešlo přesně tak, jak mělo.
Pamatovala jsem se, že s roztíráním barev nemám otálet a udělat to hned. Bohužel ani moje hned nebylo zcela včas. Barvy sice šly trochu rozmazat, avšak ne zcela. Na desce svítily viditelné šedivé a bílé fleky, až to celé připomínalo srst dalmatina.
Takhle výsledek vypadal neměl.
Zklamáním a hrůzou jsem krčila čelo a říkala si, že jsem raději měla na malý kousek desky nanést jednu šedou a jednu bílou tečku a okamžitě je rozmazat houbičku. A takhle postupovat po celé desce, namísto abych na ni celou nanesla barvy a až poté je rozpíjela.
Lekla jsem se, že jsem si zničila tu jedinou desku, kterou jsem měla. A že budu muset bůhvíjak dlouho čekat, než koupím novou, a hlavně než ji budu moct upravit, jak potřebuju. Než na to nastanou ideální podmínky.
Nicméně jsem si řekla, že to spravím.
Prostě to spravím.
A tak jsem na celou desku nanášela pouze bílou barvu a tu pracně rozmazávala vlhkou houbičkou.
Nanesla jsem takto několik vrstev a šedivé i bílé fleky už tolik neprosvítaly.
Nechala jsem barvu asi hodinu zaschnout a následně jsem původní proces zopakovala.
Šedivou barvu jsem ještě víc naředila bílou. Do jedné ruky jsem uchopila štětec, do druhé houbičku. Opatrně jsem namázla šedou barvu, k ní hodně bílé a ihned jsem je houbičku rozmazala.
Takto jsem kousek po kousku postupovala po celé desce, až se mi podařilo zahladit nepěkné fleky a dosáhnout mírně strukturovaného bílého povrchu s lehkým nádechem šedé.
Dalším, posledním krokem, bude zalakování desky akrylovým lakem.
Poté už bude deska kompletně hotová a ošetřená.
Takže radši to ještě na závěr zopakuju. Pokud byste se rozhodli vyrobit si taktéž tuto fotografickou desku, s šedou a bílou barvou pracujte hned a nedejte jim, byť sebekratší čas, aby zaschly. Radost by vám to nepřineslo. Naopak víc práce.
A pak byste se možná po práci netěšili na práci…
AKM
P. S. Ještě doplním, že návod na výrobu fotografické desky pochází of Lenky Dolečkové: https://lenkadoleckova.cz/blog/jak-si-jednoduse-vyrobit-fotograficke-pozadi-se-strukturou
