Podzimní tančení

     Miluji podzim. Se vším, co k němu patří. Se všemi jeho barvami, s každou vůní.  Napadlo vás někdy, kolik krásy nabízí. Zaměstná všechny vaše smysly. Představte si, že stojíte na kopci. Stačí se jen rozhlédnout. Není možné spočítat odstíny žluté, červené a všech ostatních barev, které se míchají, prolínají a přecházejí jedna v druhou. Neuvěřitelné, až neuvěřitelně krásné. To ovšem není všechno. Zavřete oči a nadechněte se. Ucítíte vůni hub, čerstvě natrhaných jablíček, šípků, kaštanů a spadaného listí.

      Listí… Všude je ho plno. Šustí pod nohama, snáší se tiše k zemi. Houpe se na plynoucí vodě nebo se třepetá v koruně stromů. Každý list je malé umělecké dílo, nenajdete dva, které by byly stejné. Liší se tvarem, barvou i vůní. Dokonce i na dotek je každý jiný.  Kdykoli vidím spadané listí, mám neovladatelnou touhu vrátit se v čase. Zastavit se až tam, kde mi byly tři nebo o trošku víc a zase si smět bezostyšně hrát a dovádět v spadaném listí.  Představuji si, že ho kupím na jedno místo, na velkou hromadu. Pak ho postupně beru do rukou, nabírám plnou náruč a vší silou vyhazuji do výšky. Pak už jen sleduji, jak se jednotlivé lístky rozplétají z chumlu a postupně každý po svém opět padá k zemi. Začínám ve stoje, běhám a skáču, raduji se z obyčejné chvíle. Až nakonec ulehám a hledím do modrého nebe prozářeného slunečními paprsky, které se proplétají mezí posledními k zemi se snášejícími paraplíčky. Pamatuji se, jak neuvěřitelný blažený pocit jsem měla.  V čase se však vrátit nemohu, škoda. 

     Nemusím cestovat v čase.  Je přece podzim, listí všude kam se podívám. Sbírám ho a kupím na velkou hromadu a nejsme na to sama. Pomáhají mi dva páry malých ručiček. Stejně obratných a dychtících po tom, co bude následovat. Během malé chvíle už všechny tančíme mezi padajícím listím a jsme nadšené.  Snažím se vychutnat si chvíli, trvající ne déle než dopadne poslední list. Zapamatovat si ji a uložit hluboko v sobě.

 Zkuste to také, je podzim a listí je všude plno.