Černá princezna

Bylo nebylo, za devatero řekami a devatero horami, jedno království. V tom království žila šťastná královská rodina.
Královna s králem měli vymodlenou princezničku, hezkou jako obrázek. Splnili jí všechno, co jí na očích viděli a princeznička nikdy nepoznala zlého slova a ani sama nebyla panovačná nebo rozmazlená, jak by se mohlo lehce stát.

Svět byl krásný a všechno bylo v pořádku. Král panoval rozhodně a dobře, země vzkvétala a lid měl královskou rodinu ve velké vážnosti a úctě. Pohádka to byla. Jenže jednoho dne ....
... se stala strašná věc. Princeznička dospěla a nikdo si toho nevšiml.

Byla pořád hodná a krásná, ale nudila se. Co taky furt doma? Se stařéčkama... prff. Doma to znám říkala si, ale jak je jinde?

Jenže princezna není princ a tak nemůže sednout na koně a vyjet na zkušenou. Vrátit se za rok, dva s nevěstou a zabitým drakem, půlkou cizího království a slávou.

Princezna musí sedět doma na zadku a čekat, co jí vítr přinese.

A vítr opravdu přinesl.

Jednoho vlahého letního večera, kdy slunce zapadalo za blízký les v nekonečné červenozlaté nádheře a první hvězdy se začaly objevovat na noční obloze, se ve vesnici u lesa rozžala spousta světel. Byla to úchvatná podívaná. Z druhé strany stoupal měsíc v úplňku.
A když se ozvaly první tóny hudby, vypadalo to, že pohádka nemůže nikdy skončit.

Princezna stála na svém balkónu opřená o kamenné zábradlí, obklopena krásnými květinami z blízka i daleka. A kochala se krásným výhledem do kraje.

Ale princezně nepřinesl vítr jen hudbu, ale i smích a ohlasy zábavy z nedaleké vesnice. A najednou jí bylo divné, proč je sama ve tmě tu,  když může být mezi lidmi tam.

A tak začala spřádat tisíce plánů. Jak se aspoň nachvíli podívat na světlo.

Jenže jak to udělat? Musí si to pečlivě rozmyslet. Nikdo to nesmí vědět. Hlavně ne rodiče a už vůbec ne nikdo ze zámku a ani nikdo  ve vesnici.

Princezna byla nejen krásná a hodná, ale byla také velmi chytrá a cílevědomá.
Dlouho přemýšlela nad možnostmi, které má a kombinovala možné, aby dosáhla nemožného. Bylo to hrozně dobrodružné! Už jen přemýšlení nad něčím takovým!
Utéci na chvíli do vesnice na zábavu, zatančit si a vrátit se bez prozrazení. Bláhový sen.

Přemýšlela několik dní a lépe se rozhlédla po zámku a životu v něm. Zjistila, že je plný lidí, kterých si do této chvíle vůbec nevšimla!

Už jen ta její komorná, no komorná spíš služka. Rodiče si nepřáli, aby měla v komorné důvěrnici a tak jí přidělili děvče z vesnice. Byla to taková trošku šmudla, nebyla nešikovná, ale moc jí to nemyslelo. Její matka byla vdova a neměla to v životě lehké. Pracovala na zámku a o dceru se snažila postarat jak to jen šlo.

 A pak ti ostatní, všichni skoro stejně oblečení, vypadali téměř stejně. Podobné kalhoty, košile, boty i klobouky a služebné na tom nebyly o mnoho lépe, jen mladé děvečky nosily takové jednoduché copy, zatímco starší ženy měly na hlavách šátky. A kolik jich bylo! Ti co se starali o každodenní chod zámku - to byl
celý regiment a k tomu ještě všichni ti, co se starali o každodenní potřeby zámku z venčí - posly počínaje a podomními prodejci konče. Vypadalo to, jak nikdy nekončící neorganizované hemžení od otevření hlavní brány ráno až po její zavření pozdě večer.

Prostých lidí si nikdo moc nevšímal, ale jakmile přijel někdo lépe oblečený, hned byl středem pozornosti. Sice nenápadně, ale každý se podíval aspoň  na chvilku.

Princezna si hned spočítala, že bude potřebovat pomoc. Ale nejlépe tak, aby si toho nikdo nevšiml. To se lehko řekne, ale hůře udělá.
Ale co jeden den vypadá nemožně, může jít druhý den snadno. Princezna to věděla, protože se dobře učila a její učitel při vysvětlování politiky a mezinárodních vztahů byl opravdu poutavý vypravěč. Stačí se dobře dívat, vědět víc, než ostatní od vás očekávají a rozpoznat správnou příležitost. Vidět dopředu a mít odvahu. To byla jeho slova.

A měl pravdu. Pomalu nenápadě začala princezna hromadit oblečení, ve kterém by unikla pozornosti. Košili měla svou, stejně jako spodničku, sukni zapoměla jedna služka viset na šňůře při sušení prádla. Jindy zůstal vrchní kabátek ležet celý den až do noci na lavici v parku. Asi nějaká zahradnice zapomněla, že ráno bylo ještě chladno. Nejtěžší ovšem byly boty. Princezna  věděla, že potřebuje nenápadné, ale svoje. A všechny její byly příliš krásné a příliš jemné na cestu,  kterou v nich chtěla jít. Ale nakonec jí pomohla náhoda. Při procházce v parku si trošku podvrkla kotník. Nebylo to nic vážného, ale doktor prohlásil, že potřebuje pořádné boty. Bez podpadku a takové, aby se v nich pohodlně chodilo a držely kotník. A bylo to.

Princezna dostala krásné kožené boty bez ozdob. Díky šněrování půjde i vršek ohnout, myslela si princezna, když si je poprvé zkusila a snažila se tvářit, že vůbec není nadšená.

Nakonec přišel den D. Večer šla brzo spát. Odvolala komornou a učesala si vlasy podle služek. V oblečení, které nashromáždila, vypadala jako obrázek.  Ne jako princezna, ale jako velmi slušné děvče z kterékoli vsi. Spokojeně se na sebe usmála, obula si kožené botky a vyrazila za dobrodružstvím.

 Ze zámku se s posledními odcházejícími dostala snadno. Svezla se s nimi na žebřiňáku až na poslední křižovatku před cílem. Dál šla pěšky a i když slunce už zapadlo, nemusela se ničeho bát. Vesničani se pomalu vraceli z denní práce a mezi nimi bylo i dost cizích, kteří mířili na tancovačku. Nikdo si jí nevšímal.

Ve vesnici už všechno svítilo a hrálo. Dost lidí tancovalo. Byly tu stánky s pitím i jídlem, dost stolů a ještě víc lidí. Všichni vypadali v dobré náladě.

Princezna byla v sedmém nebi.

Aby nevypadla divně, snažila se co nejlépe zapadnout mezi ostatní. Brzy si všimla, že lidé se tu různě dělí. Ti bohatší jsou na jedné straně - tam rozhodně nemohla, co kdyby ji někdo přece jen poznal? Na druhé straně byli chudší, oblečení jako ona. Tam zamířila. Ale i tady se to dělilo.  Mladší se měli k sobě, zatímco starší spíše seděli, popíjeli a hráli karty.

Princezna chtěla co nejlépe zapadnout. Tak se neschovávala, ale usmívala se trošku a tvářila se, že někoho ztratila. Všiml si toho brzy jeden mládenec.  A hned k ní a že se mu líbí a strýčka, že najde později a ať si s ním jde zatancovat. Nu proč ne, řekla si princezna, vždyť od toho tu jsem.

 Večer to byl nádherný - tancovala jak nikdy v životě. Pila pivo! A nasmála se, že jí až bolela pusa od smíchu. Byla to báječná noc.

Po půlnoci začalo být chladno a prázdno. Princezna věděla, že už je moc dlouho mezi lidmi, ale stále má ještě dost dlohou dobu před sebou do otevření brány.

Nenápadně se vytratila a vracela se k zámku. Věděla, že kousek před zámkem je stará salaš. Nic moc, ale je to střecha nad hlavou s dostatkem sena místo postele.
V noci se jí moc dobře nešlo, ale byla ještě veselé mysli z tancování a měsíc ozařoval širokou cestu dobře. Zanedlouho už byla zavrtaná v seně v rohu salaše.

Nad ránem ji vzbudil chlad. Chvíli před svítáním se s prvními sloužícími dostala bez problémů do zámku.
Ve svém pokoji pak rychle uklidila oblečení, vyčesala vlasy a padla do postele jak bez života.

S úsměvem na tváři usnula jako by ji do vody hodil. Ráno ji probudila komorná. To už princezně všechno tak růžové nepřipadalo. Bylo jí divně a byla nevyspalá.
Pro jistotu se na snídani oblékla sama a pomalu se do duše začaly vkrádat obavy. Co když ji někdo poznal a ráno se všechno provalí? S žaludkem na vodě sešla do jídelny.

Ale nic se nestalo. Rodiče byli stejně milí jako každý den. A večer si šla lehnout dřív, aby dospala probdělou noc.
Celý týden čekala, ale nikdo s ničím zlým nepřišel. Nakonec usoudila, že ji to opravdu prošlo. Přes týden se učila víc než dřív, protože měla trošku černé svědomí, učitelé byli nadšení, ale to bylo všechno.

Koncem týdne začala být neklidná. Celý týden vzpomínala na tu nádhernou noc. Měla špatný pocit, že ji přece jen jeden mladík poznal. Měl modré oči jako moře a jako uhel černé vlasy. Byl vysoký, hezky stavěný, ale za celý večer s ní nepromluvil a ani s ostatními se moc nebavil. Jen s malou partou bokem. Zvěd, určitě je
to zvěd. Ten mne nakonec prozradí a budu mít průšvih jak hrom. Myslela si princezna.

Jenže týden už byl pryč a princezně najednou bylo všechno málo. Nervozitu už jen těžko skrývala. V jiné vesnici se konal opět taneční rej. A princezna tam chtěla. A moc. Když to prošlo jednou lehce, proč ne podruhé?

A prošlo. Některé už tam znala, hned ji zvali do kola a kupovali pití. Ne moc, ne málo. Veselo bylo zas. A ten divný mládenec tam byl taky. Motal se mnohem blíž. Chtěl s princeznou mluvit, ale nedostal příležitost. Byla stále v jednom kole.

A další den? Nic, uběhl týden jak voda a nic zlého se nepřihodilo. Princezna už nebyla nervózní. Suveréně zmizela večer ze zámku a už byla na další tancovačce.

Tentokrát tam bylo málo známých, co ji brali do kola. A tak se k ní záhadný dostal blíž. Princezna byla zvědavá, co po ní chce. Zda ji poznal?

Lepší to vědět hned, než potom. Myslela si princezna a s napětím čekala co z něj vypadne. Mládenec přišel blíž a princezna z těch jeho očí nedovedla nic vyčíst. Byly modré a hluboké jak moře. Co jen po mně chce? Nechtěl nic. Jen trochu si popovídat. Možná zatancovat. Princezně spadl kámen ze srdce. Nic víc? Opravdu? Napětí z ní spadlo
jak mávnutím kouzelného proutku.

Najednou byla v úplné euforii, rozesmála se. Musela uznat, že se bála zbytečně. Modré oči měl, utopit by se v nich dalo. Ale smál se a byl milý. Nic nečekal a nic nechtěl. Bylo ji s ním dobře. Zbytek večera se od sebe nehli a slíbili se, že se potkají na další zábavě.

Přes týden byla princezna moc veselá. Těšil ji celý svět. Trošku hůř se soustředila na učení, ale nic hrozného to nebylo.

Na zábavě se opravdu se záhadným mladíkem znovu potkala. Povídali si, tančili, smáli se. Zapálil si dýmku. Princezna nikdy neviděla někoho tak mladého s dýmkou. Navíc tahle voněla jinak. Ptala se jej na to. Jen se smál a nabídl jí ať si to vyzkouší sama a pak posoudí, jestli je to pěkné či ošklivé. Chvíli váhala, ale pak zkusila.

Svět je krásné místo, je škoda být zavřená v zámku. Myslela si princezna a usmívala se na celý svět.

Začali se scházet pravidelně. Tančili, kouřili, pili a smáli se. Pořád se smáli. Svět byl růžový. Jen ráno po návratu mívala hrozný hlad a neutišitelnou žízeň.

Učení přestávala místy vnímat, byla roztržitá a nemohla se dočkat dalšího setkání.

Těšila se na něj, na dýmku. Možná na ni víc než na něj. Tancovala až když se smála a smála se až když si potáhla z dýmky. Společně mlčeli, společně kouřili, společně se točili v kole, aby si jich nikdo nevšiml.

Dny mezi tím se začaly stávat zbytečné. Princezna měla hlavu v oblacích a popelavou pleť. Hodně pila a divně jedla. Rodičům se zdála nemocná. Doktor nařídil klid na lůžku.
Tím princezna dostala ještě více času pro sebe. Utíkala téměř každou noc. Setkávali se hned v té první salaši u zámku. Nebylo to rozumné, ale bylo jí to jedno. Těšila se na něj a na jeho přátele, ale hlavně na jeho dýmku. Občas měl s sebou i pár houbiček, prý zaženou hlad. Chodívali lesem, nelesem a hodiny noci splývaly v jednu.

Princezna přes den už nevycházela ze svých pokojů. Obličej měla propadlý, kruhy pod očima. Viditelně hubla. Nikdo nevěděl, která nemoc ji trápí.

Ale princezna byla šťastná. To co přinášel den ji nezajímalo, jen noc, modré oči a kouř.

Rodiče byli zoufalí, marně hledali doktora, který by jim řekl, co jejich dceru trápí. Začali ji hlídat.

Princezna ale na to brzo přišla. Začala být nervózní a protivná. Komornou začala podezírat ze slídění a odmítala ji pustit do ložnice.

Jen noc, kouř, houbičky a modré oči.

Když našla stráže před svou ložnicí vzteky zaječela. Rodiče začali brát situaci opravdu vážně. Tady doktor nestačí. Dcera se jim měnila před očima.

A komorná opravdu slídila - musela. A nesla divné zprávy. Princezna utíká každou noc ze zámku, kudy a jak neví, po návratu spí, boty má už téměř zničené, vlasy neupravené.
Obličej černý od špíny.Ale co bylo nejdivnější, vracela se a smrděla něčím divným. Komorná nevěděla čím. Zoufale opakovala jak kolovrátek, je černá a smrdí jako samo peklo. A nic víc z ní nedostali.

Stráže byli u princezniny ložnice každou noc. Ale ona utíkala balkónem.
Udělala by ostatně cokoliv pro kouř, noc a modré oči.

Jednou přišla pozdě. Chvíli mlčel a jen se na ni díval. Modré oči vypadaly temnější, než kdy jindy. Při rozloučení ji poprvé pořádně objal, téměř drtil v objetí. Modré oči hořely - může moře hořet?
Musela slíbit, že už se nikdy neopozdí. Ani nechtěla, jen stráže ji zdržely.

To objetí a zrychlený dech. Nemohla se dočkat další noci. Byla v pasti. Věděla to. A nechtěla ven.

Rodiče už byli pomalu šílení. Jejich krásná dcera, chytrá a vzdělaná. Je prokletá? Zprávy začaly prosakovat ven ze zámku a i za hranice země. Situace začala nabývat obludných rozměrů. Dcera byla na vdávání, ale kdo si vezme bláznivou?

Nezbývalo než se uchýlit k drobné lsti - princeznu získá za manželku ten, kdo ji osvobodí od prokletí.

Pro princeznu začaly zlé časy - ve dne ji nenechali vyspat nápadníci. V noci utíkala ven. Vypadala čím dál hůř. A jen venku v noci u modrých očí zahalených v kouři jí bylo líp.

Na chvilku.

Začala být doopravdy zlá. Vzteklá. Nápadníci se vytratili, jako by žádná princezna nikdy nebyla.
Princezna odmítala přes den vyjít z pokoje. A v noci mizela. Modré oči objímaly, líbaly a chtěly čím dál víc. I černá princezna chtěla, ale pořád ještě měla v sobě dost ze staré princezny.
Věděla, že určitou mez překročit nesmí.
A bylo čím dál hůř.

Přišel čas a princezna se musela rozhodnout - modré oči a všechno co k nim patří a nebo zámek, rodiče a to co už ji vůbec nezajímalo.
Ještě váhala, ale rozhodnutí už dávno padlo.

Zámek se jí stal peklem a najednou vůbec nevěděla, proč by se tam měla vracet.

A tehdy se v její ložnici objevil chlap. Probudila se večer a chtěla zmizet. A on tam stál u dveří a sledoval ji. Tiše. Chvíli se sledovali a pak se ho pokusila vyhodit.
Neposlechl. Nepohnul se, jen se na ni díval. Zavolala stráže, ale nikdo nepřišel. Dostala strach. Utekla na balkón a zabouchla za sebou dveře. Zmizela v lese.

Vyděšeně přiběhla do lesa. Modré oči čekaly, nevěřily. Kouřili, smáli se a nic si z toho nedělali. Když se vrátila, pokoj byl prázdný. Možná se mi to zdálo. Pomyslela si princezna a usnula.

Večer se probudila a byl tam zas, tentokrát stál u dveří na balkón. Princezna tušila zlo. Zkusila být trochu teatrální, ječela, byla vzteklá a hodila po něm vázu a pak židli. Když uhýbal, prosmýkla se ven a byla pryč.

Tentokrát modré oči věřily a tušily také zlo. Ale proč se vzdávat princezny? Slíbil pomoc. Tahle noc nebyla jako ostatní, první poznamenaná starostmi a otázkami.

Nad ránem nikdo v pokoji nebyl, jen střepy a zbytek židle připomínaly, že to nebyl sen. I tak usnula princezna hned, unavená víc než kdy dřív.