https://www.fler.cz/blog/pohadka-o-hadovi-ktery-snedl-duhu-19410

To vám bylo děti tak:

Jednou se narodilo malé hádě a to bylo už od narození strašně, ale opravdu strašně mlsné. Tu si smlslo na ještěrce, tu na mouše, tady si dalo na posezení kyblík žab, támhle se potopilo do vody a ulovilo si dalších tucet rybek a tadyhle dokonce snědlo i kus jablka.. No co vám budu povídat, had snědl, na co přišel. A to mu maminka pořád říkala: „Ale hadíku, to nemůžeš takhle papat páté přes deváté! Bude tě bolet bříško. Musíš jíst pomalu a vždy jen třeba mušky nebo jen žabičky. Nemíchat to!“ Ale hadík na slova maminky vůbec nedbal. Jedl si, co chtěl a hlavně, kolik toho chtěl.

Maminka už z něj byla nešťastná a ostatním hadím maminkám říkala: „Ten náš hadík, toho ta jeho mlsná papula jednou dostane do neštěstí..“ A kdyby chudák maminka věděla, jakou měla pravdu..

Jednoho krásné dne byl hadík obzvláště mlsný. Sluníčko svítilo, bylo teplo a tak bylo všude plno hmyzu, myšek a jiných zvířátek. A hadík se jen plazil sem a tam a jedl a jedl. Ale pořád mu to bylo málo. „Dal bych si, dal bych si… co já bych si jenom dal? Něco dobrého. Něco, co jsem ještě nikdy neměl. Ne, dal bych si něco, co ještě nikdy nikdo neměl!“ A tak byl skleslý a jedl a jedl. Ale najednou, co to. Krap. Krap. Na tělíčko mu začaly dopadat kapky deště. Hadík se podivil, vůbec ho nenapadlo, že by mohlo v tak krásný den začít pršet. Ale což, řekl si, alespoň to jídlo zapiju a otevřel pusu a nechal si kapky padat přímo do ní. Po chvíli ho to ale přestalo bavit a přemýšlet, co by zase snědl.

A najednou to uviděl. Bylo to něco, co ještě nikdy nejedl. Něco, co ještě nikdy nikdo nejedl! Byla to DUHA! Barevná, dlouhá, krásná. Ano! Zaradoval se hadík, to je přesně to, na co mám chuť. A než byste, milé děti, napočítaly do pěti, už byl u jejího konce a pustil se do jídla. A jedl a jedl. Ale protože to byl, jak už víte, mlsný had, který rád jedl páté přes deváté, nejedl duhu pěkně postupně, jednu barvu za druhou, ale střídal to. Tu si kousl do červené, tady do modré, tady zase do žluté, pak zase dostal chuť na červenou.. a tak jedl a jedl a jedl až tu duhu úplně celou snědl. Ale pak to přišlo: hadíkovi se poprvé v životě udělalo špatně. Ale jak špatně! Většina lidí, když je jim špatně, zezelená. Ale hadík nejdříve zezelenal, pak zežloutl, pak zčervenal, pak byl dokonce na chvíli celý černý… prostě vystřídaly se na něm všechny barvy, na které si jen vzpomenete! A hadíkovi bylo špatně. Plakal, volal maminku, kňučel, kňoural, sténal, naříkal, kroutil se jako had.. ale bylo mu to málo platné, bříško ho bolelo a bolelo. Naštěstí jeho nářky slyšela maminka a když chudáka hadíka uviděla, zavelela: „A pít. A honem rychle! A hodně! Musíš tolik jídla prostě zapít.“ A tak si hadík lehl k nejbližšímu rybníku a pil. A pil a pil a pil a pil a byl by pil až do konce téhle pohádky a byl byl by ten rybník skoro i vypil, kdyby mu maminka najednou neřekla dost. A hadík si uvědomil, že ho bříško už vůbec, ale vůbec nebolí. A zaradoval se. Ovšem jen na chvíli, protože si při tom radování všiml svého ocásku: už vůbec nebyl šedý, jako vždycky, ale modrý. A když se hadík podíval na své tělíčko dále, chtělo se mu plakat: tady kousek červený, tady žlutý, tady modrý… prostě hadík byl duhovaný. A než se hadík nadál, bylo u něj plno jeho hadích kamarádů ze školky a hlasitě se mu smáli: „Haha, podívejte na něj, duhovaný had! Kdo to kdy viděl! Teď už nic nesní, když ho všechna zvířátka hned z dálky uvidí a stihnou před nim utéct!“ A opravdu, hadík měl od té doby opravdu problém jakékoliv zvířátko ulovit. Došlo tedy na maminčina slova o tom, že ho ten jeho mlsný jazýček jednou přivede do neštěstí. Takže pozor na to děti! Až i vám jednou maminka řekne, abyste tolik nemylsaly, vzpomeňte si na hadíka, jak špatně skončil.

Ale pokud je vám náš had sympatický (i přes jeho barvy - či pro jeh

o barvy), nakoukněte k nám do obchůdku ;-)