Byl jednou jeden had. A byl jednou jeden pan malíř. A tak nějak se stalo, že ten had patřil panu malíři. Měl v jeho ateliéru krásné terárium, ze kterého mohl sledovat, co zrovna pan malíř kreslí. A že toho kreslil! Krajinky, zátiší, zvířata, lidi... ale ze všeho nejraději had sledoval, když pan malíř kreslil děti. To vždy nějaké dítko přišlo i s maminkou, hezky se posadilo na židličku a pan malíř ho kreslil. A dítko si pokaždé velice brzy všimlo hada a koukalo na něj, usmívalo se a ptalo se pana malíře, zda si na něj může sáhnout. Tedy hlavně kluci chtěli, holčičky se častěji hada bály a tak se jen dívaly přes sklo. A pan malíř vždy odpověď: "Ale beze všeho, jistě, jistě, sáhněte si. Je to moc hodný had. Jen škoda, že je takový černý, nevýrazný. Ale hodný to on je, nebojte se ho." A děti pak vždy přišly k teráriu a opatrně si na hada sáhly. A had se tetelil blahem, protože byl moc rád, když ho děti hladily.

Jedna věc však byla hadovi moc líto. Taky by rád něco namaloval. Něco velkého, nějaký krásný obraz. Aby pan malíř viděl, že i had umí kreslit. Jen se mu stále nedostávalo příležitosti, protože musel být zavřený v teráriu. Až jednou...

To vám bylo tak: pan malíř zrovna kreslil nějakého klučinu, byl to takový neposeda, takže neustále odbíhal ze židličky, pan malíř už byl rozmrzelý a na kluka se začínal zlobit. A kluk zase šup a už byl u hada, odklopil víko terária a hada hladil. Pak ho maminka zase dovlekla ke stoličce, tam chvíli seděl a pak zase hop k hadovi. A tak to trvalo celé dopoledne. Pak konečně byl obraz hotov. Malíř byl rád, že klučina konečně odejde a on bude mít klid. V tom rozrušení zapomněl zkontrolovat, zda je hadovo terárium přiklopeno. A ono nebylo! To byla konečně ta vysněná příležitost pro hada: vyšplhal si na větev, kterou měl v kleci, a pak se lehce překlopil přes skleněnou stěnu. A už byl na zemi. Teď rychle k plátnu a barvám, než se malíř vrátil. Had měl vše předem velice dobře promyšleno: věděl, že uchopit štětec do ruky nezvládne - především z toho důvodu, že vlastně žádnou ruku nemá. Vybral si tedy první barvu a... namočil do ní konec ocásku. A šup s ním na plátno. Vznikla tam první kaňka. Když had ocásek zase stáhnul a chtěl ho namočit do další barvy, ukáplo mu z něj trošku barvy na tělíčko. "Nu což, to nevadí, až s malováním skončím, vymáchám se v tam tom kýblu s vodou a budu zase čistý," utěšoval se had. A tak kreslil a cákal vesele dál. Tu vzal červenou, tam žlutou a do toho trochu modré... kreslil a kreslil a ani si neuvědomil, jak ten čas letí. A pak najednou uslyšel, že se vrací pan malíř. Okamžitě kreslení nechal a honem honem spěchal zpátky do terária, ať pan malíř nic nepozná. Jenže: jak by mohl nepoznat? Všude na podlaze plno cákanců od barev, na plátně jakési barevné skvrny - malíř chvíli obraz zkoumal a nešlo mu na rozum, kdo to mohl nakreslit. Ale jakmile jeho pohled zamířil k teráriu, bylo mu vše jasné. Obraz má na svědomí had! Nejdříve tomu nechtěl uvěřit, ale když si hada pořádně prohlédl a viděl, jak je zacákaný od barvy, byl si jistý. Had se bál, že se malíř bude zlobit, proto se stočil do klubíčka a čekal v rohu terária. Malíř ho ale jemně vytáhl, pohladil a řekl: "To jsem nevěděl, že jsi taky umělec. Tak to jsme vlastně kolegové. Od teď můžeme malovat spolu! A vidíš to, konečně nejsi ten nevýrazný černý had, ty skvrny ti náhodou moc sluší! Tak pojď, jdeme malovat."

A od té doby v ateliéru ti dva malují spolu. Had dostal vlastní stojan na plátno, vlastní paletu s barvami a kreslí a kreslí. A pak společně s malířem jezdí na výstavy a had  se hrdě ukazuje, protože ty krásné barevné obrazy nakreslil právě ON!

Pokud byste takového barevného hada chtěli mít doma, mrkněte k nám do obchůdku ;-)