Znáte Kubu? Toho, jak bydlí vedle Terezky. No, toho, jak má tak rád zvířátka. Že neznáte? Ale to je věčná škoda, to vás s ním musím seznámit!

Tak tedy: Kuba chodí do školky, do takové veliké školky, kde je plno dětí, se kterými si může hrát. Jenže: Kuba si moc rád s dětmi nehraje. Nebaví ho to. Zato, když je o víkendu u babičky, která má Rexe, tak si dokáže s tímhle pejskem hrát klidně celý víkend. Babička ho málem musí na oběd tahat za tričko. Nejraději by s Rexíkem i spal v posteli. Ne, ne, počkejte. Úplně ze všeho nejraději by měl Rexíka u sebe doma. Nebo alespoň nějaké jiné zvířátko, se kterým by si mohl hrát, o které by se mohl starat.

Maminka s tatínkem o tomhle Kubíkově přání moc dobře vědí. Dlouho se rozmýšleli, jestli nějaké zvířátko pořídit nebo ne. Až jedno za tatínkem přišel v práci kolega a povídá: "Ty, Jirko (tak se totiž Kubův tatínek jmenuje), nechtěl bys kotě? Narodilo se nám 5 koťat, čtyři už jsme rozdali, ale to páté nikdo nechce. Ono je totiž takové. No takové zvláštní. Takové trochu divné. Ono je totiž modré." Tatínek se podivil, o modrém koťátku nikdy neslyšel, ale hned si vzpomněl na Kubíka. Zrovna dneska má přece narozeniny. "Tak jo, já to koťátko chci, hned dneska se pro něj stavím."

Když pak přišel tatínek domů, Kubík už rozbaloval dárky, které dostal od babičky a dědečka. Zvedl od dárků oči, aby se podíval na tatínka a najednou radostně vykřikl: "Jéééé, kotě!" A už utíkal k tatínkovi pro modré koťátko. Na první pohled se mu líbilo. Bylo takové krásné, modré. A jak krásně se na Kubíka dívalo! "Bude to Modrásek," oznámil všem šťastný Kubík a pak už na všechny zapomněl a měl oči jen pro Modráska. Konečně měl zvířátko, se kterým si může hrát, o které se může starat a se kterým může spát v posteli.

Kubík se o Modráska opravdu vzorně staral. Dával mu jídlo, čistil pelíšek, který mu s maminkou vytvořili, chodil s nim ven. A hlavně si s ním hrál. Modrásek si Kubíka moc oblíbil a velice rád se s ním mazlil. Vždy, když přišel Kuba ze školky, kocourek mu vylezl za krk a tam si hezky chvíli lebedil. Jak měl tyhle chvilky Kubík rád, kocourek mu za uchem krásně kňoural a za druhým ho lechtal ocáskem. Jednou si pak před maminkou posteskl: "Ach jo, to je škoda, že se mnou Modrásek nemůže chodit i do školky, to by mi bylo hned veseleji." Maminka se nad tím chvíli zamyslela a usmála se. Ale nic Kubíkovi neřekla. Večer, když Kuba usnul, vytáhla vlnu a jehlice a dala se do pletení. Pletla a pletla a pletla....

Ráno šel Kubík do školky a smutně se loučil s Modráskem: "Tak ahoj, já musím zase do školky, bude mi po době smutno." Najednou však přišla maminka a povídá: "Kubíku, něco pro tebe mám, aby ti smutno nebylo!" A omotala synkovi kolem krku modrou kočičkovou šálu. "Jéééé, Modrásek!!! A může jít se mnou do školky." Kubík měl z šály obrovskou radost - od teď už se na cestu do školky i ze školky moc těšil. A když mu bylo někdy ve školce smutno, zašel si do šatny pro šálu a hned mu bylo veseleji. Ono, když máte někoho, kdo vás má rád, je vám veselo, i když si na něj jen vzpomenete, ani nemusí být přímo u vás. A Kubíkovi se v šále vzpomínalo tak dobře..

Pokud byste taky rádi měli doma kocourka (či hada nebo medvídka), který s vámi může chodit do školky, do školy či na procházky, tak se podívejte k bobíkovi do obchůdku, třeba se vám některý bude líbit.