Jednoho krásného dne,kdy svítilo sluníčko tak akorát a větříček skoro nefoukal, šly dvě malé neposedné děti do lesa. Nevěděly, že ten les je pohádkový,ale i kdyby nebyl... Děti se honily,křičely a lámaly stromečkům větve jen tak pro zábavu. Lesní královna už se na to nemohla dívat a tak vystoupila uprostřed mýtiny z mlhy před dětmi a domlouvala jim,že takové chování v přírodě je špatné a že by je mohla za to potrestat. Děti se prvně trochu zarazily,když se tam tak náhle zjevila, ale pak se začaly smát a rozkopávaly dál houby a trhaly nezralé maliny a jahody. A tak se ta krásná víla zamračila, foukla do dlaní a z dětí vyrostli dva šípkové keře.

Když se sešeřilo, maminka šla děti hledat. Volá, hledá, ale nikdo jí neodpovídá. Přišla až na mýtinu,sedla si pod šípkové keře a plakala. Litovala, že na děti nedohlédla a slibovala si, že když je najde, bude jim o lese vyprávět,aby se v něm už neztratily. Nevěděla,že ty keře pod kterými sedí, jsou její děti. Královně se maminky zželelo a dala dětem zpátky lidskou podobu. To bylo šťastné shledání! Děti slíbily mamince i víle, že už se budou v lese chovat slušně a nebudou plašit zvířátka ani ničit stromy.A  začaly se o les starat. Nosily zvířátkům žaludy a kaštany, vysazovaly malé stromky a bylo jim dobře.

A zazvonil zvonec a pohádky je konec!