„Můžu si s vámi hrát?“ pípnul potichoučku hlásek. „A jo, ty jsi tady taky? My si tě vůbec nevšimli,“ odpověděly mu rozjásané hlásky. Ty patřily skupince hadích dětí, které si spolu vesele hrály. A ptáte se, kdo že to tak potichounku pípnul? Tak to byl  malý hnědý hadík. Pro jeho barvu, díky které ho nebylo na hlíně vidět, ho často ostatní hadi přehlédli. A neřekli mu proto jinak než nenápadný had. Hnědý hadík byl z toho smutný a pořád si přál, aby si ho ostatní kamarádi všímali a hráli si s ním.  Ale ti ho většinou přehlíželi. Ne snad proto, že by ho neměli rádi, ale prostě proto, že si ho nevšimli.

Jednoho dne se v hadí vesničce strhl poplach. Nějaký zlobivý kluk pochytal během jednoho odpoledne hned tři hady a odnesl si je domů, do terária. V hadí vesnici tedy bylo vše vzhůru nohama, všichni se bavili jen o těch třech unesených hadech. I hnědý had se chtěl do diskuzí zapojit, ale jakmile ho hadí starosta uviděl, zasmál se a jen pronesl: "Ty můžeš být v klidu, tebe určitě nikdo neodnese, protože si tě vůbec nevšimne!"

A představte si, děti, že druhého dne přišel kluk zase a chytl dalšího hada a šup s ním mezi sešity a knížky do aktovky a upaloval k domovu, kde hada zase přidal k ostatním hadům do terária. Když se stejná situace opakovala i další den, hadí starosta svolal velkou poradu. Všichni hadi se tam radili, co by měli udělat, aby kluka nějak pozlobili a tím ho od chytání hadů odradili. Nikoho ovšem nic kloudného nenapadalo. Až pak někdo přišel s myšlenkou, že by nebylo špatné se ke klukovi přiblížit a uštknout ho - sice ve vesnici jsou samí hadi nejedovatí, ale to kluk přece neví a mohl by dostat strach. „No jo,“ řekl ale pan starosta, „ale když se nějaký had ocitne v jeho blízkosti, tak než stihne kluka uštknout, tak ho kluk ušatá šoupne do brašny!“ A to měl pan starosta pravdu. Tak se hadi opět radili a radili, až se najednou přihlásil pan učitel a zavolal: „Už to mám! Udělá to náš hnědý, nenápadný had! Toho přehlížíme i my, takže kluk si ho jistě taky nevšimne! Dostane se ke klukovi co nejblíže a pak ho uštkne!“ „Výborně, skvělý nápad, sláva panu učiteli!“ volali všichni hadi. „Ale kde ten hnědý had je, nikde jsem ho tady neviděl,“ prohlásil pan starosta. A tu se přihlásil hnědý hadík, který seděl hned v první řadě před starostou a tichounce pronesl: „Asi jste mě přehlídl.“ Pan starosta se musel zasmát, protože ho to ujistilo v názoru, že hnědého hadíka si kluk opravdu nevšimne.

Druhého dne se tedy připravili na příchod kluka. Hnědý had si zalezl do křoví a malí hadíci si vesele hráli na poli, aby je kluk viděl a přišel přímo k ním. Hráli si chvíli a najednou vidí, že kluk už se řítí. Vesele si pískal a těšil se, jak si zase pochytá další hadíky do sbírky. Když uviděl na poli tolik hadů, zaradoval se. Hned k nim běžel, aby jich pochytal co nejvíce. A hadíci se kupodivu chytat nechali. Kluk tedy stál na místě a jen natahoval ruce pro další a další hady. A to byla chvíle pro hnědého hada! Vyplazil se z křoví a mířil přímo ke klukovi. Když byl už u jeho boty, pořádně se nadechl a ze všech sil kluka uštknul. Ten se vám, děti, rozkřičel! Brečel, nadával, oháněl se rukama. A najednou dostal strach z toho, že had byl určitě jedovatý a on teď umře. To ho tak vystrašilo, že nechal tašku s malými hadíky na místě a rychle utíkal domů za maminkou. Ta když ho uviděla, hned poznala, že klukovi nic není. Vzala proto pořádně vařechu (tu největší, co doma měli) a nejdříve dala klukovi pár po zadku - to prý proto, aby z něj ten jed vytloukla. A kluk řval a řval. A pak mu maminka důrazně řekla: „A teď jdi do svého pokojíčku, vem všechny hady, odnes je zpátky tam, odkud jsi je vzal, a pořádně se jim omluv! To uštknutí totiž nebylo jen tak, určitě to byl od hadů trest za tvé zlobení!“ Kluk tedy svěsil hlavu, naskládal všechny hadíky do velké nákupní tašky a smutně šel k místu, kde hady chytal. Tam je vypustil a se zapřením pronesl: „Hadi, omluvám se vám. Už vás lovit nebudu, poučil jsem se!“ A hadi se radovali, tančili, zpívali a veselili se, že jsou zase všichni v pořádku a že už je žádný kluk nebude otravovat. A pak udělali obrovskou oslavu pro hnědého hadíka - a konečně ho nikdo nepřehlížel, ale všichni si ho všímali, všichni se s ním bavili, smáli se a byli moc rádi, že je to takový nenápadný hnědý had.