Kdo by neznal líného Honzu. Děti, že ho znáte? Já si do včerejška myslela, že líný Honza je ten nejlínější člověk na světě. Ale, to bylo do včerejška. Včera mi totiž jedna babička povídala pohádku o dvou princeznách. O dvou líných princeznách. O dvou nejlínějších princeznách na světě. A to vám povím: kam se na ně Honza hrabe! No posuďte samy, děti:

Ty princezny byly tak líné, že celý den jen ležely v postýlce. Ale opravdu celý! Když už náhodou vylézt musely (třeba že maminka královna nebyla doma a ony si nutně potřebovaly hrát s panenkou, která ležela kus od postele), tak pro ni musely zalézt. Ale to byste měly vidět to hádání a křik: "Josefíno, zajdi pro tu panenku!" (První princezna se totiž jmenovala Josefínka.) "A proč já, zajdi pro ni ty, Evelíno!" (druhá princezna se totiž jmenovala Evelínka). A jak se tak hádaly a praly, většinou jedna nebo druhá z postýlky vypadla. A když už vypadala, tak se pro panenku doplazila. Ano, děti, ona pro ni nezašla (na to byla moc líná), ona se pro ni doplazila! A představte si, děti, ty princezny nosily pořád plíny! Ony totiž byly i líné jít na záchod! No umíte si to představit? Takové velké holky a nosí plíny? Jo že nevíte, jak byly velké. No velké, už chodily do nějaké třetí nebo čtvrté třídy. Teda chodily - samozřejmě, že ne, ony to byly princezny, takže to bylo tak, že učitelé chodili za nimi a ony se učily pěkně doma, v postýlce. A víte, jak to bylo s jídlem? Princezny byly tak líné, že ani samy nejedly a maminka je musela krmit. Pěkně vzít lžičku a dávat jednu lžičku do pusinky Josefínce a druhou lžičku zase do pusinky Evelínce. No prostě, tak líné holky jste v životě neviděly. Maminka královna i tatínek král z nich už byli nešťastní. Často si povzdechli: "Vždyť ty naše holky by ani nemusely mít ručičky a nožičky, když je stejně skoro nepoužívají. Když někam chtějí jít, jen se plazí. Kdo jen si je jednou vezme? Cožpak by nějaký princ chtěl tak líné princezny?" A opravdu, žádný princ o Josefínku a Evelínku nestál. Královští rodiče se proto jednou rozhodli uspořádat ples. Pozvali všechny prince a princezny z okolí a doufali, že se některým princátkům jejich holčičky zalíbí. No jo, milé děti, to by ale naše milé princezničky nesměly být tak líné, že raději zůstaly v postýlce, než aby šly na ples. Takže ples probíhal, všichni tančili, jen naše dvě princezničky byly zalezlé v pelíšku.

A to už tatínka krále dopálilo: "To už přestává všechno! Taková ostuda! Taková hanba! Taková potupa! Ale já to tak nenechám."A krasopisně napsal velikou ceduli: Provdám své dvě dcery. Komukoliv. Ale jsou tak líné, že asi ani nedojdou k oltáři a snad ani ručičku pro navlečení prtýnku nenatáhnou." Král dal ceduli pak vyvěsit na královskou bránu. Dlouho se nikdo nepřihlásil (ono, kdo by taky o tak líné princezny stál, že?). Král už si zoufal, že mu princezničky zůstanou na krku až do smrti. Ale jednoho dne se objevili dva mladí, hubení nápadníci. Přišli za králem a spustili: "Sssspanilý, nejjasssnější králi. Sssslyšeli jsssme, že máš dvě ssssličné, sssskvostné, dcerunky. Jssssme tady, abychom sssssi je ssss sssebou odvedli. Vezmeme ssssi je za manželky. Jen nejssssme ledajací ženiši. Jsme hadí princové." Když to král uslyšel, zaradoval se a okamžitě nařídil pořádat svatbu, had nehad, hlavně, že holky mají nápadníky. A ta byla věru zvláštní: princezničky ležely v postýlce, obě v krásných růžových šatičkách, ženiši stáli vedle postýlky, vedle každé princezny jeden a vdávalo se.  No byla to zvláštní svatba. Ale to nezvláštější přišlo teprve po ní: když princezny řekly ano, najednou se zahřmělo, zablýskalo, udělala se tma... a když pak zase bylo světlo, nestačili se všichni divit: místo dvou princezniček leželi v postýlce dva růžoví hadi (tedy hadice). Princezničky se sňatkem s hadími princi proměnily v hadíky. A milé děti, představte si, že to těm princeznám vůbec, ale vůbec nevadilo: konečně mohly celý den jen ležet nebo se plazit a nikdo je nepřemlouval, ať chodí, ať používají ručičky, nikdo po nich nekřičel, že mají samy jíst...  byly to prostě najednou dvě krásné růžové hadice a byly moc spokojené.  Tak a to je konec pohádky, víc mi toho babička už nevyprávěla. Ale řeknu vám: já jsem moc ráda, že mám nožičky i ručičky a můžu si zajít, kam chci a podat si, co chci. Být hadem bez ručiček a nožiček.. ne ne, to není nic pro mě. A co pro vás? Chtěli byste být taky takovými malými hady? Já myslím, že ne, že lepší je být dětmi, ty můžou běhat, skákat, hrát si. Tak si běžte rychle hezky hrát, ať se náhodou taky neproměníte v takové malé hadíky.

A pokud byste chtěli mít takovou hadí princeznu doma, nakoukněte k nám do obchůdku ;-)