Byl jednou jeden křišťálový les a v něm žily víly. Byly tu už od nepaměti. Vládla jim královna, která byla ze všech nejmoudřejší a nejkrásnější.
Její duše byla tak čistá a jasná, že by na ni ani obyčejný smrtelník pohlédnout nemohl - nevydržel by tu zář.
Nic takového tu ale nehrozilo, protože tam, kde les končil, se rozkládaly obrovské plochy močálů a bažin. Do takových míst nebylo radno vstupovat.
Avšak našli se i tací opovážlivci, kteří tolik toužili spatřit krásné víly a především královnu, že obětovali svůj život hlubokým močálům. Jejich nekonečná zvědavost
je stála život.

A tak v tom hlubokém lese žily nerušeně po celá staletí a nebýt kouzelné tůňky, ani by nevěděly, jak vypadá život "tam venku".
Při každém úplňku se konaly nejdůležitější slavnosti. Všechny víly tančily na hedvábném pažitu tak dlouho, dokud v jezeře nevykvetl leknín a královna neřekla "Dost"
Víly byly přitom tak lehoučké a jejich nožky tak hedvábně jemné, že po tom dlouhém tancování nezůstalo jediné stéblo trávy ohnuté.

Přestože víly nebyly lidská stvoření a byly tedy víc andělé než lidé, dřímala v nich nejasná touha po skutečném životě. Proto tak rády nahlížely při úplňku do
kouzelné tůňky, když královna dovolila a odkryla mlžnou clonu, aby víly mohly nahlédnout do světa lidí.

byla tu  jedna víla, která tyto okamžiky zbožňovala ze všech sester nejvíce. S každým úplňkem a nahlédnutím do bědného, ale mnohdy i radostného světa lidí, v ní rostla
touha po tom stát se člověkem.
Protože přemoudrá královna znala myšlenky a pocity všech svých víl, znala i záměr této mladičké víly Bernadetty. Tušila už, co se chystá, ale rozhodla se, že nebude
nikterak zasahovat.
A tak se stalo, co se stát mělo.
Skrze kouzelnou tůni bylo možné se spojit se světem lidí. A toho také Bernadetta využila. Nesměla se lidem zjevit jako víla, proto se změnila v keř růží.
Teď mohla být součástí toho záhadného světa, který ji tak fascinoval. A také toho náležitě využila. Protože rostla blízko cesty,pozorovala kolemjdoucí, naslouchala
jejich hovoru a těšila se z jejich blízkosti.
Avšak chtěl tomu osud a jednou v podvečer kolem kráčeli dva mladí lidé. Pár.
A ona hned, že chce ten z růže květ!
Její milý neváhal a začal plenit keř, v který se proměnila nebohá víla. Neslyšeli nářek ubohé víly, která bolestí ani dechu popadnouti nemohla.
Když se vzdálili a jejich prozpěvování postupně utichlo, proměnila se víla zpět do své původní podoby.
Běda, otrhaná a zubožená, tak před královnu předstoupit nemohla. Nevěděla, co má dělat, přesto nakonec zvítězila nad strachem a zahalená v dlouhý plášť padla
před královnou na zem a prosila o odpuštění.

Ta věděla o všem, co se stalo, už dávno, a proto žádné vysvětlení nevyžadovala.
"Vím, o tvé nekonečné touze stát se člověkem, Bernadetto. Nešťastně jsi se proměnila v ten keř, ale protože jsi byla vždy poslušná, splním ti tvoje přání ...budeš člověkem!"

"Má paní," divila se Bernadetta dobromyslnosti své královny.

Královna zdvihla výstražně prst:"Avšak pozor dej, nebude vše snadné, tak jak si představuješ. Narodíš se na zemi rodičům a nebudeš vědět nic o tomto lese ani o nás. Zapomeneš na to, že
jsi kdy byla vílou. Upomínkou ti bude jen krásný hlas, pro jaký tě lid bude obdivovat. A někde hluboko v duši budeš cítit, že patříš jinam než mezi lid."

Bernadetta s díky zlíbala královně hedvábné a průsvitné nožky. Když zmizela, královna se s povzdechem zahleděla do noci:"Bláhová, když se dobrovolně vrhá do toho jícnu zla. Však přesto budu stále s ní,
nikdy ji neopustím a budu usilovat o to, aby se opět navrátila mezi nás..."

Bernadetta se ještě  rozloučila se svými sestrami, které nechápaly její rozhodnutí.
"A co bude, až umřeš? Přijdeš zase k nám?" vyzvídala jedna a druhá se s radostí tetelila:"Třeba potkáš lásku! Viď, že nám pak všechno povíš?"

Bernadetta všem slíbila, co myslela, že může splnit a potom už se vydala do temného lesa, daleko od svých sester a královny.
Na svých křídlech ji nesla labuť přes močály, vřesoviště až tam vysoko do hor, kde se tyčil na skalách starý hrad.
Přes padací most vlétla labuť do okna ložnice právě v okamžik, když kněžna Anna porodila holčičku. Bernadetta vklouzla do těla novorozeněte a labuť krátce zatřepala křídly, aby poté vylétla oknem.
Dítě zaplakalo a kněžna ho stihla ještě políbit na čelo než usnula vyčerpáním.
Porodní báby si mezi sebou špitaly o labuti jako o znamení z nebes a nešťastný kníže se šel do hodovní síně opít spolu se svými rytíři. Přál si totiž chlapce.

A tak plynuly dny a roky a z malé holčičky vyrostla mladá dívka. Kněžna Anna ji pojmenovala Laeticia.
Laeticia měla krásné, dlouhé vlasy, černé jako havran. Její bledé tváři vévodily jasné, modré oči, která zářily jako dvě hvězdy. Nebyla krásná, ale z jejího vystupování čišela ušlechtilost a grácie. Jakoby si uvědomovala, že byla vílou - tak zlehka našlapovala.
Když tančila, jakoby se ani nedotýkala podlahy. A ten její krásný hlas ! Neminul den, aby kněžna neprosila Laeticii, aby ji potěšila svým zpěvem.
Kněžna se své dceří podivovala natolik, že už se méně věnovala svému muži. Nevnímala tak jeho hněv nad tím, že jeho prvorozená je dcera. Toužil po chlapci tak silně, že to ani vyslovit nedokázal.
nechával schválně svoji dceru, aby si hrála jen s chlapci. Toužil v ní probudit bojovného ducha, naučit ji lukostřelbě a šermířství. Ale Laeticia byla příliš jemná a něžná na takovou zábavu. Mnohem radši sedávala u labutí, které se usídlily na jezeře pod hradem.
V její přítomnosti zkrotla i divoká šelma, i vlk sklonil hlavu a nechal se pohladit.
Kněžna se tuze divila tomuto daru, který byl její dceři dán a stále přitom měla na mysli labuť, která přilétla do ložnice tehdy před sedmnácti lety, když dala život své holčičce.

Laeticii se často zdával velmi živý sen. zdálo se jí o hlubokém lese, kde žily víly se svojí královnou. Všechno tam bylo tak krásné a lákavé a plné božského jasu, že se mnohdy probouzela se slzami v očích do tmavé ložnice.
"Někdy mě napadá, že to není sen, maminko. A že sním teď!" vyprávěla kněžně a objímala ji kolem krku. Tulila se k ní jako vyděšené ptáče.
"Ale co tě to napadá, dítě! Máš se tu přece dobře. Máme tě moc rádi a lásku, kterou cítíš v tomu snu, ta ti přece tady neschází!" hladila Laeticii po vlasech kněžna.

"Tatínek se na mě stále zlobí. Nikdy neudělám nic dobře - někdy si myslím, že mě ani nemá rád!" vybuchla v zoufalý pláč Laeticia a nedokázala, ba ani nechtěla ten slzavý proud zastavit. Kněžna ji mlčky objala a konejšila. Nevěděla, co na to říct.

Tu noc se Laeticii opět zdálo o lese, kde zelené lístky byly tak svěží a rosa se třpytila jako perly... Tentokrát ale neviděla jen průsvitné víly, jak tančí na hebkém mechu. Spatřila silnou záři, skrze kterou brzy rozpoznala postavu v dlouhém, bělostném rouchu s vlasy
zlatými jako svatozář, s tváří andělsky krásnou.
Laeticia netušila, že hledí na královnu víl.
Královna nejdřív nic neříkala a Laeticii bylo krásně na duši. Chtěla aby ten okamžik přetrval na věčnost.
"Věz, že tvůj vlastní otec ti usiluje o život. Uteč, dokud je čas! Uteč!"
Ta slova pronikla nitrem Laeticie jako ostrý nůž. Po těch slovech zmizela královna, les i víly. Laeticia se probudila do temné noci. Nevydržela už ležet, vstala z lože a sedla k oknu. Noc byla jasná a hvězdy se třpytily na temném podkladu jako drahokamy.
Laeticii běželo hlavou:"Kdo byla ta krásná paní? Vím,že ji musím odněkud znát, ale nemohu si vzpomenout...nemohu!" Zoufala si Laeticia a rozplakala se.

Ráno ji služebná našla zkroucenou v lenošce pod oknem. "Ach, má paní, vždyť se nastydnete!"

Laeticia se udiveně nechápajíc nechala odvést zpátky do postele. Služebná ji zabalila do teplých přikrývek a běžela pro něco teplého k pití. Laeticia se ale necítila nemocně. Cítila jen podivný stesk v duši, jakoby kdyby ji někdo milovaný opustil před pár hodinami. Nerozuměla tomu.
Celý den byl podivný a smutný. Labutě v noci opustily jezero, ani divoké kačeny nezůstaly. Jediné, co Laeticii rozveselilo bylo, když po slavnostním obědě dovolil kníže své ženě a dceři popít vína. Všichni společně pili a veselili se, což bylo poprvé po dlouhé době. Většinou takové sedánky
pořádal sám kníže se svými rytíři.
To vše byla ovšem jenom přetvářka. Kníže byl na Laeticii neobyčejně milý, přestože předchozí noci ukul krutý plán spolu se zbrojnoši, plán na zmizení své nechtěné dcery.
Ubohá Laeticia byla ráda, že se na ni konečně otec směje a za něco chválí. Ani na mysl jí nepřišlo, že by se za tím něco nekalého mohlo skrývat. Na slova královny ze snu úplně zapomněla.
Kníže už vzdal veškeré snahy o přetvoření své dcery v dokonalého lučištníka. byla den ze dne něžnější, citlivější a duchaplnější, a spíše to vypadalo,že se stane andělem než zbrojnošem.

Jak očekával, Laeticia, která nebyla zvyklá pít víno, usnula hlubokým spánkem, ve kterém ji zbrojnoši odvezli daleko od sídla knížete. Jeli několik hodin, než dorazili k malému srubu, před kterým stála malá lávka. Na tu položili Laeticii a tak ji nechali.
Když ráno kohout zakokrhal a Laeticia procitla, zjistila, že není ve své ložnici, nýbrž na zápraží malého domku. Téměř okamžitě si vzpomněla na varování krásné paní a tušila, že to bude mít nějakou spojitost s její současnou situací. Bylo s podivem, že necítila zoufalství ani strach.
Tady v přírodě se cítila mnohem lépe, než na temné a vlhkém hradě. Bylo jí ale líto matky.

Netrvalo dlouho a z chaloupky vylezl starý muž. Protáhl se a zívl. Až po chvíli si všiml dívky sedící na lavičce.
"Kde jsi se tu vzala, děvčátko?" pokřižoval se vyděšený muž a ve tváři měl výraz, jako kodyby uviděl ducha.
Inteligentní Laeticia věděla, že mu nemůže říct pravdu. stejně by jí nevěřil.
"Spadla jsem z nebe," zasmála se svým zvonivým hláskem.
"Tak, tak. V pravou chvíli, křehotinko! Dnes z rána jsem osaměl, a tak mi přijde malá společnost vhod. Abys věděla, že nejsem kruťas, pojď dál a přichystej nám oběma snídani." Pozval ji dál a oba vešli dovnitř.
Když trochu pojedli a popili vody, starý muž se rozvykládal o svém smutné osudu. Prý mu dnes ráno odešel jediný syn do těch hlubokých, temných lesů, o kterých se říká, že z nich není cesty  zpět.
"A to všechno jen kvůli těm hloupým snům!" Rozčiloval se a šermoval rukama:"Pořád mi vyprávěl stále znovu a znovu o nějaké víle, do které se zamiloval. Dnes ráno se rozhodl, že se ji vydá hledat do Kříšťálového lesa tam za močály a bažinami."
"Křišťálový les?" zamyslela se Laeticia nahlas. Dala by nevím co za to, že už to jméno někde slyšela.
"Ten les nikdo nikdy nenašel..kolují o něm jenom podivné zvěsti. Už tolik mladých mužů se vydalo za vidinou krásných víl a jejich královny a nikdo se už nevrátil. Ty močály pohltí každého, kdo se k lesu jen přiblíží. Ale stejně si myslím, že jsou to jen babské povídačky," mávl rukou stařík
a v té chvíli zaprskala lampa a vyhasla. Jeho oči vyděšeně zamrkaly:"To je znamení...Asi na tom lese přece jen něco bude."

Laeticia cítila, že v tom lese je něco, co se jí týká. Věděla jistě, že tam nalezne odpověď na svoje otázky.
Starý muž ji po očku sledoval:"Řekni mi děvče, kdo tedy jsi?"
"Stejně mi to nebudeš věřit, dědečku. Jsem dcera knížete z tohoto kraje." Řekla to způsobem jakoby jí nezáleželo na původu.

"Dcera knížete? To jsi tedy ty s tak krásný hlasem, že při tvém zpěvu rozkvete i uschlé poupě? O tvém hlasu se nesou zprávy široko daleko! Zazpívej mi prosím..."
Laeticia mu vyhověla a odměnou jí byly slzy dojetí v očích staříka.
Když dozpívala, padl jí k nohám:"Má paní, prosím za odpuštění, že jsem hned nepoznal, kdo opravdu jste."

Laeticia se mu vymanila z objetí se slovy:"Jen klidně vstaň a pojď , musíš mi ukázat, kudy se dostanu ke Křišťálovému lesu. Chci přivést nazpět tvého syna. Nezíská už hladový močál další oběť ! Jen se neboj a ukaž mi nějaký obrázek svého syna, ať znám jeho tvář."

Tak se stařík s Laeticií rozloučil, požehnal jí na cestu a dlouho za ní hleděl, než mu zmizela mezi stromy.

Se svým synem už se rozloučil, smířil se, že ho už nikdy víc neuvidí. Udivovalo ho však, že úplně cizí člověk - žena, neváhá nasadit svůj mladý život všanc, jen aby zachránila jeho syna.
Laeticia se vydala směrem, který jí starý muž ukázal. Chvílemi bloudila, aby se vzápětí ujišťovala, že jde správnou cestou. Lesní zvěř jí byla průvodcem a když si po cestě prozpěvovala, poupata vykvétala v květ a rostliny, které nikdy nekvetly, díky jejímu krásnému hlasu vyrazily květ.
Přestože kráčela krajinou už dlouho, necítila únavu. Vpřed ji hnala síla, kterou neuměla pojmenovat. Před sebou stále viděla tu krásnou paní ze svého snu. Jako očarovaná se řítila vpřed až narazila na oblast bažin a močálů. To znamenalo, že už je velmi blízko lesa, který tak toužila nalézt.
Ještě než vkročila na vratkou půdu, vzhlédla k nebi a prosila Boha, aby ji chránil na této nebezpečné cestě. Prosila pokorně o to, aby její cesta skončila šťastně a zachránila mladého Fredericka, syna starce a sama nalezla v duši klid.
Když se konečně chtěla vydat přes zrádné močály, zarazil ji nakřáplý hlas, který se jí ozval za zády:"Kampak slečinko? Jdete si pro smrt?"
Otočila se a uviděla čtyři zanedbané muže v ošuntělých hadrech. Jejich oči se zle blýskaly a v rukou měly velké kyje.
"Nechte mě jít, prosím," žádala Laeticia a dosud nepocítila strach.
"Tak prosím! Ona chce, abychom ji nechali umřít!" Vysmíval se jí ten, který stál nejblíž. "Kdopak to kdy slyšel?"
"Taková krásná panenka, a tak čisťounká..." ozvalo se napravo od ní a muž zaklepal kyjem o zem:"Nikam! Jen pojď hezky s námi a bav nás. Pustíme tě, až nás začneš nudit. Ty močály ti neutečou!" POpadl Laeticii za rukáv jejího hedvábného plášťě:"Nejsi ty nějaká urozená panná? Takový šat zdobí jen bohaté!" vycenil na Laeticii zuby.
"Máš peníze?" houkl na ni.
"Otec mě vyhnal. Nemám nic. Jen doufám, že máte ještě kousek cti v těle a nebudete mě chtít obrat o moje oblečení," sklopila oči a následovala je poslušně do jejich doupěte. V nitru ale nebyla vůbec vystrašená. Věděla už, jak je obelstí a odpoutá jejich pozornost. Spoléhala na to, že jakmile se dostane do bažin, už ji nebudou pronásledovat.

Po celý večer se o ně starala. Uvařila jim jídlo (často vypomáhala v kuchyni-i to byl jeden z důvodů, proč jí kníže opovrhoval) a po celý ten čas jí neušlo, že jeden z těch čtyř loupežníků ji neustále pozoruje a nepřidává se k ostatním v nejapných řečech. Jako jediný však musel dělat všechnu těžkou práci. Od nošení dříví na oheň po chystání noclehu.
Když pojedli a popili, lehli si kolem ohně a poručili jí, ať zatančí. Odmítla, ale nabídla, že zazpívá. Nečekala na odpověď a svým sladkým hlasem je brzy ukolébala ke spánku. Muži usnuli jako zabití, jen ten jeden zůstal vzhůru a s obdivem na ni hleděl.
Když dozpívala a kolem se ozývalo chrápání, ten jeden ze čtyř mužů padl Laeticii k nohám:"Jak nádherný a dojemný hlas máš, krásná panno! Tvoji tvář znám ze snů...jsi ta víla, kvůli které jsem nechal svého otce doma a vydal se do Křišťálového lesa hledat svoji lásku."
Laeticia tak v loupežníkovi poznala Fredericka, syna starého muže. A ten se dal do vyprávění, jak se na své pouti dostal až sem, jak ho loupežníci o všechno obrali. Nakonec na něho navěšeli svoje hadry a udělali z něho svého sluhu.
"Já ale nejsem víla. Jsem dcera knížete." odporovala mu, ale on trval na svém.
"Jak by tyhle krásné oči jako hvězdy mohly být lidské? Tak lehký krok nemá žádná dívka, co znám! A ty vlasy, hebké jako mech! Což má někdo tak nádherný hlas jako ty? Když zpíváš, je mi jako kdybych byl v nebi..."
Dlouho spolu ještě seděli u ohně a povídali si. Laeticia začala cítit nepoznané, byla podivuhodně šťastná a i když to sama tak ještě nepojmenovala, byla zamilovaná.
Když začalo svítat, rozhodli se, že uprchnou. Byli už kus za močálem, když se loupežníci probudili a zjistili, že zmizela jejich "kuchařka" a sluha. Protože ale nevěděli, kterým směrem uprchli, obrátili se na druhý bok a spali dál.
Frederickovi se do močálů a bažin nechtělo. Poznal už svoji lásku v Laeticii a byl šťastný. Ona však cítila, že v lese je její domov. Poprosila Fredericka, aby se vrátil k otci.
"Otec je moc nešťastný a bojí se, že se už nevrátíš. Bude se velice radovat, když tě opět uvidí," řekla a síbila mu, že se za ním brzy vrátí.
Frederick ji nerad opouštěl, bál se, že už ji nikdy neuvidí.
Rozloučili se s tím, že se opět brzy shledají.

Laeticia mezitím brázdila obrovská pole močálů a v dáli už viděla začátek Křišťálového lesa. Podvakrát zabředla do smrtonosné bažiny, ale pokaždé ji zachránila labuť, když do zobáku uchopila cíp jejího šatu a vytáhla ji z bažiny.
Laeticia se tak nakonec dostala k vytouženému Křišťálovému lesu. Kráčela po hebkém mechu, naslouchala zpěvu ptáků a připadala si jako ve snu. Co se však nejdřív jevilo jako krásný sen, se brzy změnilo v noční můru.
Laeticia brzy pochopila, že zabloudila. Stromy, jezírka, paloučky, to vše se stále opakovalo a ji napadlo, že krásná paní ze snu se před ní nějakým kouzlem skrývá.

Padla tváří k zemi a dala se do usedavého pláče:"Jsem snad hloupá jako ostatní a podlehla jsem mámení smyslů? Či jsem tak hříšná, že se mi krásná paní nezjevíš?" Ve svém zoufalství toužila po jediném - aby spatřila znovu tu, která ji ve snu varovala před zradou otce.

Proto nemohla uvěřit, když se nad ní znenadání ozval hlas. "Nakonec jsi se vrátila. Poznalas už život tam venku...?"
Laeticia zdvihla hlavu a jakmile spatřila krásnou tvář své paní a kolem své sestry, rozpomněla se na vše. Že je vílou, která toužila být člověkem.
Padla opět tváří k zemi a prosila svoji královnu o odpuštění.
"Ach královno, samé zlo a hanebnosti v tom světě lidí jsou! Já bláhová ti nevěřila! Ach, ztrestej mě prosím za moji nevděčnost. Nic jiného nezasloužím!" Prosila víla s tělem člověka.
"Už ses vytrestala dost tím, co sis prožila. Proto buď opět vílou Bernadettou a buď navěky poučena..."
Tak se rozloučila královna se svojí vílou a byla velmi ráda, že vše tak dopadlo. Bernadetta se tak vlastně stala výstrahou pro ostatní víly, které by snad chtěly následovat jejího příkladu. Na jedno však královna zapomněla. Na sílu lásky.

Bernadetta se radovala z návratu mezi své sestry. tančila s nimi noc co noc a byla tou nejšťastnější. Když večer tkaly z rosy závoje, jedna z víl na Bernadettě vyzvídala:"Pověz, potkala jsi lásku? Muže?"
V tu chvíli Bernadetta vykřikla:"Ach, Fredericku! Ja na tebe zapomněla!"
Sestry na ni udiveně hleděly, ale ona na nic nečekala a běžela za královnou. Ta už vše věděla a své víle v její žádosti nechtěla vyhovět.
"Pohlédneš do kouzelné tůně a uvidíš jeho nešťastnou tvář, jak po tobě teskní. Copak se tam chceš opravdu vrátit?"
"Miluji ho, má královno! Jen kvůli němu bych snesla všechna hoře světa!" prosila s pláčem královnu.
"Láska, ta si podmaní kohokoliv," řekla si pro sebe královna, "moje víly ubohé. Tolik jsem vás chtěla uchránit toho bolestného citu, avšak žádná kouzla nestačí, když srdce zatouží..."
"Má královno, tady je můj domov, po něm jsem tesknila celou tu dobu, co jsem žila na hradě. Ale bez Fredericka můj život nemá smysl."
"Budiž tedy, jdi za ním a kéž jste šťastni," vyslovila konečně souhlas královna, dotkla se kouzelnou hůlkou hlavy Bernadetty a ta v okamžení zmizela.

Královna osaměla a s povzdechem řekla:"Nebude to dlouho trvat a žádné víly už nebudou existovat. A tak svět zapomene, co to je absolutní štěstí...BUdou znát jen bolest a trápení."
Po těch slovech se vrátila ke svým vílám, aby je sledovala při tanci. A tu, která bue nejlépe tančit, té dovolí nahlédnout do kouzelné tůně a co nevidět, se bude celá historie opakovat.

K O N E C