Honza se rozhodl vydat do světa. Matka mu v tom nebránila. Naopak, pokládala za užitečné, aby se vydal poznat jiné vesnice a města, a jak to už bývá - upekla mu povidlové buchty. Honza zamířil po polní cestě až do lesa. Došel až k menší mýtině, kde si prozpěvovaly a tančily mladé dívky. Jaká veselá děvčata, pomyslel si Honza. Hned jak ho dívky zpozorovaly, tak nabádaly, aby se přidal k nim a zatančil si.

„Proč ne, ale neumím to“ přidal se k nim Honza.

Takto se jim chvilku mladík věnoval, ale pak to rázně ukončil, že nemůže být marnotratný a ztrácet čas a že i ony by měly něco užitečného dělat, teprve pak se bavit. Děvčata trochu zklamal, ale pak ho poslechly a vrátily se domů pomáhat na rodném statku. Zrovna se začalo stmívat, když Honza přišel do města. U hradeb potkal smutného muže, vysloužilého vojáka.

„Proč jsi tak smutný, vojáku?“

„Nejsem už voják, býval jsem. Nyní jsem ponocným. Ale protože se neválčí, není pro mě jiné místo než ponocný. Jenže nedokážu spát jindy než v noci, když je tma, proto jsem tak unavený.“

„Tak já dneska budu držet službu za tebe a ty se můžeš prospat,“ nabídl mu pomoc Honza.

„To bys vážně udělal?“

„Proč ne, do světa jsem se vydal teprve ráno, mám dost síly. Ráno Tě vzbudím.“

Tak Honza obětoval svůj spánek, vzal službu za ponocného a ten se konečně po dlouhé době pořádně vyspal. Ráno Honzovi poděkoval a pozval ho na pořádnou snídani, kterou sám uvařil. To uměl, protože kdysi byl kuchařem ve vojenské kuchyni. Honza mu jídlo pochválil a poznamenal, že by se jako kuchař měl zase živit.

Dopoledne se vydal mladík zase dál do světa. Když si na kraji lesa sedl, aby si odpočinul, jakou kouzlem se před ním zjevil poutník.

„To jsem se lekl! Jste čert nebo kouzelník?“ ptal se Honza překvapeně.

Poutník se smál: „Koho bys potkal raději? Jsem jen pocestný, který se vydal asi opačným směrem než ty. A jsem již dlouho na cestě.“

„Tak to si jistě dáte buchty, co pekla moje matka,“ nabídl nesobecky Honza buchty, které ještě nestačil sníst. Pak mu vyprávěl, proč se vydal na cestu a že by nyní chtěl najít nějakou službu. Poutník mu poradil, aby se vydal přes les k řece, kde je statek s velkou pilou. Je tam prý spravedlivý statkář a další pracanty vždycky uvítá. Honza tedy neváhal a vydal se doporučeným směrem. Skutečně přišel ke statku, jehož součástí byla i pila, kde pracovalo několik dělníků a kde pomáhala mladá dívčina Kristýnka. Honza hledal statkáře, aby ho požádal o práci. Statkář ho přijal a s podmínkou, že pokud nebude dobře pracovat, bude muset odejít. Po třech měsících byl statkář s Honzovou prací spokojen a chtěl, aby zde zůstal natrvalo. Honza nadšeně souhlasil. Práce na pile ho bavila, kraj se mu líbil, na statku byl spojen a především se zakoukal do Kristýnky. Kristýnce jako statkářově dceři musel sňatek odsouhlasit otec. Ten sice nejprve nebyl nadšený, ale když viděl, jak je Honza pracovitý a že Kristýnka ho má také ráda, souhlasil a vystrojil štědrou svatbu. Honza pozval samozřejmě i svou matku, chtěl rovněž ponocného, ale ve městě ho nenašel. Snad si našel někde místo jako kuchař.

V tomto kraji bylo zvykem, že na svatbě vítali každého pocestného nebo poutníka, nikoho nevyhnali. Tak se stalo, že se o svatbě doslechl i poutník, kterého Honza potkal v lese a přišel novomanželům blahopřát. Kristýnka nevěděla, kdo je muž, ale stačilo jí, že ho zná její manžel. Poutníka tedy hostili přímo u svatebního stolu jako jiné hosty. Nakonec poutník blahopřál novomanželům:

„Blahopřeji Kristýnce, protože lepšího ženicha, který je tak pracovitý, nesobecký, obětavý a není marnotratný, si vybrat nemohla. A blahopřeji Honzovi, protože hodná a laskavá Kristýnka je tou nejlepší odměnou, jakou si správný chlapík zaslouží.“ Potom poutník zmizel a nikdo o něm už neslyšel.